Je úterý a v sedm hodin večer začíná schůze ZO (základní organizace) Strany zelených, kde jsem členem. Připravuji večeři k ohřátí, aby žena, až se po šesté vrátí z kanceláře, neměla navíc ještě práci s vařením, a pak zabavuji mého tříletého syna. Snažím se mu vysvětlit, jak rozeznávat různé barvy, aniž bych přitom kladl nějaký obzvláštní důraz na zelenou. Když konečně zachrastí klíče v zámku, je čtvrt na sedm a kromě obvyklé pusy mi už žádný čas na vítání s manželkou nezbývá. Utíkám na metro, abych nepřišel pozdě. Musím ještě přestoupit na tramvaj, takže mi cesta trvá něco přes půl hodiny, a abych si v MHD zkrátil dlouhou chvíli, otevírám noviny. Na jedné stránce mne zaujme článek, ve kterém se předseda Bursík vyjadřuje k Mladým zeleným. Jeden z jeho citátů končí větou: „Mladí zelení nejsou součástí Strany zelených."
„To si nejsem tak jistý," říkám si, „my například v ZO jednoho máme. A jakého!"
Strkám si složené noviny do kapsy a vystupuji z tramvaje. O jednu ulici níž se nachází kavárna, kde máme zamluvený salonek, a pohled na hodinky mi říká, že budu jedním z prvních. Nemýlím se. Zatím je přítomen jen místopředseda. Zapalujeme si oba cigaretu a chvíli ještě venku klábosíme (kouření je během schůze zakázáno), přesně v sedm se pak odebíráme do zasedací místnosti.
Předseda Mladých zelených, člen naší ZO a dokonce čerstvě zvolený člen Republikové rady Strany zelených přichází také včas, jako obvykle, ale při pohledu na něj málem padám ze židle. Má na sobě rudé tričko s podobiznou Lenina a culí se, jako by zrovna dojedl hrnec vtipné kaše.
„Co to má znamenat?" ptám se naštvaně, „Pubertální legrace? Pomatení mysli?"
„To je jen taková provokace," odpovídá, aniž by mu usměv zmizel ze rtů.
„Aha. Tak to se ti u mě zaručeně povedlo!"
Po jednom se trousí další členové a v půl osmé jsme konečně usnášeníschopní. Předseda ZO oficiálně zahajuje schůzi a nechává hlasovat o dnešním programu. Sotva se mohu soustředit, moje zraky neustále bloudí k Iljičovi, jako bych se obával, že co chvíli obživne a praští pěstí do stolu. Nakonec mi to nedá a začínám diskuzi na téma „provokace". Je až zarážející, kolik členů to bere s úsměvem, ale ještě víc mne šokuje, co se díky tomuto otevřenému tématu náhodně dozvídám od samotného předsedy:
„To bys mi mohl také vyčítat, že jsem se zúčastnil demonstrace proti antikomunistům."
Brada mi padá až na prsa: „Ty jsi demonstroval proti antikomunistům?"
„Nojo, byly toho plné noviny …"
„A víš jistě, že jsi v té správné straně?" ptám se nevěřícně.
„Bezpochyby," ohrazuje se předseda ZO, „musíme přece trochu usměrnit naše vedení, ten Bursík jde moc doprava!"
„Ale to on dělá už od samého začátku," namítám, „tak proč jsi vůbec vstupoval do strany, s jejíž směrem nesouhlasíš?"
Debata se asi nezdá být plodná, ani dostatečně důležitá, a tak předseda navrhuje její ukončení. Dostáváme se tím k dalšímu bodu, kterým je zhodnocení práce našich čtyř zastupitelů na radnici Prahy 3. Nevypadá to moc růžově, ani zeleně! ZO si odhlasovala opoziční postavení spolu s ČSSD a komunisty. Navíc, podle líčení předsedy, nikdo ze starých „mazáků" na radnici nebere třiadvacetileté zastupitele, kteří ještě nikdy nevlastnili automobil, tak úplně vážně. A už vůbec ne v problematice dopravy. Toho se chytá místopředseda a nechává kolovat dva listy papíru:
„Musíme lidem ukázat, že jsme aktivní a že pro ně něco děláme," oznamuje rozhodně, „vypracoval jsem kampaň proti výstavbě podzemních garáží. Tisk a distribuce přijdou zhruba na čtyřicet tisíc korun."
Pročítám si navrženou kampaň a při třetím odstavci se mi začínají ježit vlasy na hlavě:
„Cílem kampaně je upozornit občany na zvýšení intenzity dopravy. Garáže se 400 místy znamenají 800 aut navíc denně v ulici …"
Nechávám si vysvětlit, proč 400 parkovacích míst znamená 800 aut navíc.
„Jednou 400 aut, když vyjíždějí z garáže, a ještě jednou 400 aut, když se zase vracejí," zní odpověď.
„To je snad blbost, ne?" snažím se oponovat.
„Tak dobře, budeme hlasovat. Kdo je pro tuto kampaň?"
Ruku zvedají všichni přítomní, až na moji maličkost. Mám chuť odejít, ale nakonec se ovládám a vyčkávám další, už poslední diskuzi. Týká se příspěvků a počtu členů ZO. Není nás moc, celkem pouhých osmadvacet. To v důsledku znamená, že se schůzí obvykle účastní jen něco okolo deseti lidí. Proč nás je pořád tak málo, to vysvětluje stanovisko vedení ZO, které nevidí rádo nové uchazeče o členství:
„Taky by se mohlo stát, že by si sem někdo natahal svoje příznivce a změnil tak zásadně výsledky hlasování!" shodují se předseda s místopředsedou.
„Ale tak funguje demokracie …" chci ještě namítnout. Místo toho se ale zvedám od stolu a jdu raději na čerstvý vzduch. Už se nevracím. Hodiny na křižovatce ukazují pět minut po desáté, a tak dávám přednost domovu. Syn už určitě spí, ale s trochou štěstí zastihnu ještě moji ženu, abych jí mohl vylít své srdce.
Usedám v poloprázdné tramvaji, natahuji si nohy a začínám zcela vážně přemýšlet o tom, že ze strany vystoupím nebo minimálně přejdu do jiné základní organizace. Pak se ale chytám stejného argumentu, kterým se před chvílí oháněl sám předseda ZO: „Musíme usměrnit vedení …"
Třeba se podaří usměrnit vedení základní organizace? A právě z tohoto důvodu své členství neruším!