Do mých tří let jsme byli jedna rodina, bydleli spolu v pěkném bytě, jezdili společně na výlety, na chalupu, na hory, k moři … S tátou jsem tehdy trávil každičký den, každou minutu. Byl se mnou přes tři roky na rodičovské dovolené, protože maminka chtěla chodit do práce. Ona má moc důležitou práci, je právnička a pomáhá jiným lidem. Odcházela většinou dřív, nežli jsem se probudil, a vracela se tak okolo večeře. O to větší jsem měl radost, mazlili jsme se pak spolu až do usnutí!
Táta mě přes den koupal, krmil a přebaloval, vozil v kočárku, hrál si se mnou a pořád něco vyprávěl. Když jsem povyrostl, pomáhal jsem mu při vaření a uklízení, chodili jsme spolu denně nakupovat, sportovat, na dětská představení a na procházky. V parku bývalo hodně dětí a maminek, jiného tatínka jsem tam ale nikdy nepotkal. Táta mi vysvětloval, že je to tím, že na rodičovskou dovolenou odchází jen jedno procento mužů. Myslím, že má pravdu.
V květnu minulého roku podala maminka žalobu o rozvod a návrh soudu, aby mne svěřil do její výhradní péče. Nějak si s tátou přestali rozumět, on se po dohodě odstěhoval, a já jsem od té doby střídavě jeden týden s mámou a jeden týden s tátou. Byla to pro mě dost zásadní změna, nechápal jsem, proč nemohu být s oběma rodiči, tak jako dřív. Pomatuji si ještě ten první týden u táty, kdy jsem se ho zeptal: „Táto, vrátíš se?" Asi nechápal: „Kam, Jeníčku, kam se mám vrátit?"
„Do našeho domečku …"
Táta má vždycky na všechno odpověď. Snaží se mi vysvětlit i takové věci, které jsou na můj věk ještě těžko pochopitelné. Tentokrát však mlčel a namísto odpovědi mě hladil po vlasech. Jsem hodně zvídavý kluk, tuhle otázku jsem už ale nikdy neopakoval. Vím, že by ho to bolelo.
Rychle jsem si zvyknul, táta i máma mi zůstali, a teď mám místo jednoho domečku hned dva! Má to i jiné výhody – oba rodiče se mi v tom týdnu naplno věnují, a když jsem u toho druhého, napracovávají si čas. Takhle už to praktikujeme šestnáct měsíců, tedy dobrou třetinu mého dosavadního života. Jenže soudní mlýny melou a melou, sice pomalu, ale neodvratně. Podle rozsudku soudu I. stupně jsem svěřen do výchovy matky a jménem republiky smím být s tátou jen každý druhý víkend. Soud tak rozhodl na základě znaleckého posudku, který konstatuje: Vztah obou rodičů k synovi je dobrý, citově naplňovaný. Nezletilý Jan má stejně silný a dobrý vztah k oběma rodičům. Ani u jednoho z rodičů neshledáváme výchovné nedostatky, které by ho vylučovaly podílet se na výchově svého syna. Z našeho hlediska by byla možná střídavá výchova pouze za předpokladu, kdyby se rodiče sjednotili ve svém názoru a přístupech plnění denního režimu nezletilého. Jeví se nám jako vhodnější opatření svěřit nezletilého do péče matky a stanovit otci pravidelný styk. K tomuto doporučení nás zejména vede chlapcův nízký věk, který je matka schopna ve svých výchovných přístupech více zohlednit … Jménem republiky má nastat experiment v mém vývoji a další zásadní změna – jako by ta jedna bohatě nestačila. Jménem republiky přicházím o ústavní právo na oba rodiče, jménem republiky přichází táta o ústavní právo na výchovu svého syna. Budu se asi muset táty zeptat: „Kdo to je, ta Republika? Proč mi to, proboha, dělá?" Kdyby táta náhodou nevěděl, zeptám se odvolacího soudu.
Jan Behenský, v podání Petra Behenského
Volné pokračování článku "Jaké je být otcem na mateřské":
http://behensky.blog.respekt.cz/c/504/Pondeli-jako-streda-Jake-je-byt-otcem-na-materske.html#t2