Ostrov a městečko Rab
Po zdlouhavých dvanácti hodinách zastavuje autobus v malém přístavu Jablanac, kde musíme ještě půldruhé hodiny čekat na trajekt, aby nás převezl na ostrov Rab. Jedna loď nám právě ujela před nosem, ale není kam spěchat. Zatímco řada cestujících nadává na vynucenou pauzu, my s Pedrem si v klídku vychutnáváme vlažný podvečer právě končícího března. Na terase místní kavárny usrkáváme ze šálku silné presso, a trochu skepticky pozorujeme obrysy nedalekého ostrova.
„Nevypadá to moc obydleně," nechce se věřit Pedrovi, „víš určitě, že máme zamluvený hotel na téhle holé skále?"
Má pravdu. Nevidíme nic, než kameny. Žádna obydlí, žádné stromy nebo keře, dokonce ani trsíček trávy.
„Možná to z druhé strany vypadá lépe," snažím se být optimistický a mávám přitom na servírku, abych objednal ještě dvě pressa.
Bavíme se s Pedrem dost živě, takže nám slečna rozumí každé slovo, a současně s horkou kávou nám následně podává i vysvětlení:
„To je normální, všechny ostrovy tady vypadají při pohledu od pobřeží stejně. Ať už je to Krk, Pag, nebo Rab. Za to může bora."
„Bora?" opakujeme dvouhlasně.
„Ano. Bora je silný severovýchodní vítr, který celkem často rozfoukává hladinu. A to tak vehementně, že mořskou vodou skropí každý kámen. Když pak voda vyschne, zůstává sůl, která pokrývá severní a východní břehy. A proto tam nic neroste …"
„Takže jsme tu správně?" ujišťuje se Pedro trochu naivně.
„Bude se vám tam líbit," usmívá se na nás slečna servírka, když odnáší prázdné šálky.
Městečko Rab je skutečným klenotem, nejen co se týče vysázené zeleně a historických budov, ale i v čistotě. Spadnout mi tady zmrzlina na zem, myslím, že bych ji klidně lízal dál. Staré město, plné benátských staveb, protínají tři příčné ulice s praktickými názvy – horní, střední a dolní. Na mnoha místech je spojují romantické uličky, sotva širší, nežli dva metry, ve kterých se nacházejí zastrčené obchůdky, kavárny a rybí restaurace. Dolní ulice navazuje na upravenou promenádu kolem přístavu, střední a horní ústí do městského parku, kde je vzduch ve stínu rozrostlých pinií a borovic trochu chladnější, a zároveň voňavější, nežli ten nejlepší parfém od Diora. Ta milá servírka měla pravdu, tady se nám skutečně líbí!
Dáváme se s Pedrem po strmé pěšince, která vede ze starého města dolů k moři, k chráněnému zálivu, kde klidné a průzračné moře omílá tisíce oblázků ve skrytých zátokách. Do začátku turistické sezóny je ještě daleko, na dvoukilometrové procházce potkáváme sotva tucet lidí.
„Víš co," navrhuje Pedro, „uděláme si zítra výlet lodí. Nic proti chůzi, ale pokud se nemýlím, má tenhle ostrov něco okolo devadesáti čtverečních kilometrů. To se pěšky nedá zvládnout!"
Loď pluje v závětří bory, podél západního pobřeží ostrova. Pozorujeme z paluby malé osady, domky se zářivě červenými střechami a kvetoucími zahrádkami, i četná mola, u kterých se líně pohupují bílé loďky. Mezi jednotlivými osadami se zelenají háje, zatímco mírné svahy zabírají vinice. Při pohledu na tu krásu se mi vybavuje pusté východní pobřeží, které jsme před dvěma dny sledovali z pevniny. Ten rozdíl je skutečně extrémní.
„Zajímavé, jak to Pánbůh zařídil," uvažuji nahlas.
„A ještě zajímavější," přidává se Pedro k mým myšlenkám, „jak si lidé pokaždé dokáží vybrat to správné místo k životu …"
Plitvická jezera a minová pole
Vzdušnou čarou je to od ostrova Rab k Plitvickým jezerům zhruba padesát kilometrů, ale nutná zajížďka, nepřehledné serpentiny a nakonec i velké stoupání, znamenají pro autobus téměř tříhodinovou jízdu. Máme to štěstí, že můžeme sedět hned vedle řidiče, na sklápěcích sedačkách, takže by nám nic z nádherného panoramatu vysokých hor, hlubokých roklí a zalesněných průsmyků, nemělo uniknout. Zároveň nás ale tohle protekční místo nutí zavírat oči, kdykoliv se na úzké silnici střetáváme s protijedoucím vozidlem.
„Viděl jsi Vinnetoua?" ptám se Pedra, abych ho tak pomalu připravil na návštěvu parku Plitvička jezera, který je už od roku 1949 národním parkem, a který v roce 1979 přidalo na seznam světového dědictví i UNESCO.
„Vinnetou? Kde, kde?" otáčí se Pedro.
„Ježíšikriste!" chytám se za hlavu, „ty jsi ale vůl …"
Pedro se jen uculuje: „Hele, jsem ročník šedesát! Myslíš, že bych mohl nevidět filmy s Vinnetouem?"
„Já jen, že některé záběry tehdy natáčeli právě u Plitvických jezer. Abys věděl!"
K návštěvě parku máme pět hodin, pak se autobus zase vrací. Na celý park, který zabírá 295 km², by to bylo pochopitelně směšně málo času, ale nás dnes zajímá jen zlomek této plochy. Celkem 16 navzájem propojených jezer vytváří na zhruba 2 km² nádherné kaskády a bezpočet menších i větších vodopádů. Nejpůsobivějším je Velký vodopád, kde se řeka Plitvica řítí z výšky 78 metrů do jednoho z tyrkysově zbarvených jezírek. Skoro čtyři hodiny se procházíme po dřevěných lávkách, které vedou přímo podél vody, pak se ale s radostí necháváme převézt lodí, abychom si zkrátili cestu. Nakonec využíváme i tichého elektrovláčku, který čas od času sváží unavené turisty k jednomu z hotelů. Tady už také čeká náš autobus.
Plní krásných dojmů se vracíme k ostrovu Rab, tentokrát však řidič volí jinou trasu. Po několika málo kilometrech vidíme první ceduli s nápisem: „POZOR, MINY!" Je to divný pocit, jako bychom snad byli někde v Afganistanu, nikoliv v Evropě 21. století.
„Tady probíhala hlavní fronta mezi Srby a Chorvaty," vysvětluje nám řidič, „ale to už je dobrých jedenáct let zpátky."
Projíždíme také několika vesničkami a mlčky hledíme na domy, které stále ještě ukazují stopy zásahů – spálené střechy, od výbuchů granátů vyrvané kusy zdiva, kulkami provrtané fasády …
Krásu přírody, kterou jsme si ještě před chvílí vychutnávali, najednou zastiňují pochmurné vzpomínky na balkánskou válku. Téměř čtyři roky se tady vraždili lidé, Srbové a Chorvati, křesťané a muslimové, ženy, muži i děti, bývalí sousedé, kteří před konfliktem dokázali žít spokojeně vedle sebe po celou řadu generací.
„Začalo to v roce 1991, kdy Chorvatsko vyhlásilo svoji nezávislost," navazuje řidič na načatý rozhovor, „v referendu tehdy hlasovalo neuvěřitelných 93,5% obyvatel, proti nezávislosti bylo přitom jen 0,3% odevzdaných hlasů."
Muž za volantem, jehož prošedivělé vlasy dávají tušit padesátku na krku, se na chvíli odmlčuje.Vjíždíme zrovna do prudké zatáčky a autobus tak zabírá celou silnici, včetně protisměru. Jakmile však máme nebezpečné místo za sebou, dokončuje svůj výklad: „Srbům se nezávislost Chorvatska nelíbila, a přestože byla suverenita nově vzniklého státu mezinárodně uznána, snažili se získat část chorvatských území zpět, a to všemi silami. Hlavně vojenskými … Jejich heslo bylo: Kde žije alespoň jeden Srb, tam je Srbsko!"
„Čtyři roky nenávisti, to je hodně dlouhá doba," přitakávám souhlasně.
„Jo. A nezahynuli tady jen Srbové a Chorvati, ale i celá řada jiných národností, hlavně mladých vojáků v modrých přilbách, kteří se snažili zamezit dalšímu vyvražďování. Třeba tady, podívejte! Jeden z mnoha pomníčků …" řidič ukazuje na malý náhrobní kámen u silnice. Je na něm položená modrá přilba a do vyhlazeného povrchu žuly je vyryto zlatým písmem asi deset jmen. Vedle náhrobku jsou zapíchnuté dvě české vlaječky. O kus dál míjíme ještě jeden pomník, pak další a další, a opět objevujeme české vlaječky. Přepadá mne strašlivý smutek, a také podivný pocit hrdosti, kterou v tu chvíli sám nechápu. Podivný proto, že jsem žádného z padlých českých vojáků neznal, a vlastně ani jedno jediné jméno. Přesto se mne pohled na vlaječky dotýká, jako bych tady ztratil vlastního bratra.
„A jak to vypadá s Chorvatskem dneska?" ptá se Pedro, aby změnil nepříjemné téma.
Zachmuřelá tvář řidiče se naráz vyjasňuje: „V roce 2008 se máme stát členy NATO a zdá se, že budeme v tom samém roce také přijati mezi členské státy EU. Vlastně bychom tam byli už dávno, nebýt toho tribunálu v Haagu. Evropské komisi vadila nedostatečná spolupráce Chorvatska se soudem, a tak se to trochu oddálilo. Ale nechme minulost minulostí! Od roku 2001 máme volný přístup k vnitřnímu trhu EU, a jak jste si určitě povšimli, eurem můžete platit téměř v každém obchodě už dnes …"
Tentokrát máme štěstí, stíháme trajekt téměř na minutu přesně a po pouhé čtvrthodině plavby se opět ocitáme na ostrově Rab. Je šest hodin, tudíž nám do večeře zbývá ještě trocha času na malou procházku po starém městě, které pamatuje dvě tisíciletí a celou řadu válek. Byla ta poslední opravdu poslední?