Nejkratší cesta z jihoafrického města Durban do národního parku Krüger vede přes území Svazijského království, ale jen málokterý z projíždějících turistů se rozhodne věnovat této zemi více času a snaží se ji projet za denního světla. Naštěstí nepatřím k paušálním turistům, kteří mají hrůzu už ze sebemenšího „odbočení" od naplánovaného programu. Naopak, jsem vděčný za každou příležitost, která se naskytne, abych mohl zapadnout hlouběji do skutečného života právě navštívené země a od toho mne neodradí žádná planá a ve většině případů ani oprávněná varování. V tom jsme si s Pedrem zajedno, a tak plánujeme v malém království alespoň jedno přenocování. Po krátké diskuzi vylučujeme hlavní město Mbabane a rozhodujeme se pro Piggs Peak, malé městečko na severozápadě, odkud je to pak k další hranici s Jihoafrickou republikou a ke Krügerovu národnímu parku jen pár desítek kilometrů.
Hraniční přechod Lavumisa nás vítá pohledem na vysoké hory, které se na obzoru zahalují v šedavém oparu, a na neobvyklý cestovní ruch. Na jedno auto zde připadá asi tak deset pěších „turistů", tedy domorodých obyvatel, kteří se dennodenně vydávají do JAR za drobným obchodem. Mezi ně se mísí volně pobíhající krávy a čas od času se jeden z celních úředníků rozeběhne s napřaženým klackem, aby toulavému skotu zabránil v ilegálním přechodu státní hranice. Otevírám okénko a podávám celníkovi naše pasy. Upocený muž na nás pohlédne zkoumavým zrakem, pak na moment vyměňuje klacek za razítko, aby oštemploval ještě volné místo v cestovních dokladech. Trvá mu, nežli nějaké najde, ale po chvilce listování nás se zářivým úsměvem konečně vpouští do země krále Mswatiho III.
„Hele, podívej tady vlevo," ukazuje Pedro po čtvrt hodině jízdy na několik chýší, uplácaných z hlíny. Okenice nahrazují zavěšené prázdné pytle a provizorní střechy jsou spletené z usušených listů. Před chýšemi vidíme několik plechových sudů, které slouží jako nádrže na dešťovou vodu. Ta je jediným zdrojem pitné vody pro celou rodinu.
„Není divu," komentuji sudy a přepočítávám si v hlavě, kolik peněz může mít taková svazijská rodina k dispozici. Podle statistických údajů docházím k částce 40 korun na den, a to pro minimálně dva dospělé a čtyři až šest dětí.
„A tipni si, kolik nových paláců právě nechává postavit zdejší král, Mswati třetí!?" vyzývá mne Pedro při pohledu na tu šílenou bídu.
„To fakt netuším. Čtyři?" snažím se odhadnout s nadsázkou.
„Deset!" triumfuje rozhořčený Pedro, „A to není zdaleka všechno. Nedávno si objednal hned osm Mercedesů najednou. Ale ne nějaké obyčejné bouráky, nýbrž výhradně limuzíny vyrobené na míru, které nechal dovézt z Německa letecky!"
„Jak tohle všechno víš?" ptám se překvapeně.
„Dával jsem ve škole pozor …"
„Blbe!" šklebím se na Pedra. „Ale teď vážně! Odkud tohle víš?"
„Četl jsem o tom v jihoafrických novinách, v Saturday Star."
Cesta nám ubíhá, ale scenérie zůstává stále stejná. Kopce a údolí, a zase kopce a zase údolí, mezitím několik osamělých chýší a občas i malá vesnička. A všude vidíme toulající se krávy, některé strakaté, některé černé s mohutnými rohy, a některé i mrtvé, jejichž padlá těla jsou od vyhládlých mrchožroutů ohlodaná až na kost.
„To se divím, že mu to projde," vracím se po nějaké době k nakousnutému tématu.
„Komu? Co?" nechápe Pedro.
„No přece tomu králi. Když tady vidím tu bídu …"
„Jo, kamaráde, zdá se, že víš o politice v téhle zemi prdlajs. Od roku 1973 jsou zde totiž zakázané veškeré politické strany. A za jakoukoliv politickou agitaci hrozí člověku dokonce dvacet let vězení! Pan král má absolutní moc, parlament byl zrušen a on tak jako jediný rozhoduje o legislativě i exekutivě. "
Z politiky se mi většinou obrací žaludek, a tak jsem rád, když konečně vjíždíme do hlavního města hýřivého a rozhazovačného monarchy. Jen v málokterém z hlavních měst je zaparkování tak jednoduché, jako právě v Mbababe. Auto nakonec necháváme stát ve vilové čtvrti, kde se nacházejí veškeré ambasády a kde se pohybuje více bílých tváří, nežli by člověk ve své největší představivosti očekával.
Ubíráme se ze strmého kopce do středu města, kde se nachází jedno velikánské tržiště. Bloumáme tu dlouhé hodiny mezi těmi nejrůznějšími stánky, nebo spíše zbožím, rozloženým přímo na zemi: sušené maso, pomačkané ovoce, nějaká ta zelenina, ale také křiklavě barevné oděvy, patří k nejčetnějšímu sortimentu. Nacházíme tady však i několik prodejců, kteří nabízejí pro Evropany dost neobvyklé zboží. Jsou to lebky, celé chrupy a vybělené kosti těch nejrůznějších zvířat, nebo i svazky dlouhé srsti, useknuté ocasy a nechybějí ani zažloutlé paznehty. Tyto bizarní předměty jsou pro naprostou většinu obyvatelstva jediné dostupné léky – šamanská medicína proti AIDS, tuberkulóze, hnisavým zánětům a horečkám …
„Král Mswati III. má dvanáct manželek, které jezdí výhradně BMW. A všechny mají pozlacené espézetky …" dokončuje Pedro svůj výklad ve správný okamžik a mně nezbývá, nežli nechápavě zakroutit hlavou.
V Mbabane jsme se zdrželi déle, než byl náš původní úmysl, a navíc jsme přecenili sjízdnost silnic, takže na půli cesty do Piggs Peak zažíváme stmívání. To je co do bezpečnosti sice nepříjemné, ale na druhou stranu ten nejkrásnější zážitek našeho dvoudenního pobytu ve Svazijsku. Šero a tma přicházejí ruku v ruce – zatímco východ je už ponořený do absolutní černoty, západ se mění v malířské plátno extravagantního umělce. Právě zapadlé slunce zbarvilo obzor rudou září, ale z ničeho nic se objevují huňaté, rychle plující mraky, které se mísí se září a dostávají odstín té nejhlubší modři, jakou si člověk umí představit. Tuhle podívanou si nemůžeme nechat ujít, a tak zastavuji u kraje silnice a vypínám motor.
Při zemi je naprosté bezvětří a takové ticho, jakoby zamračená obloha do sebe vsála veškerý vzduch. Po chvíli už máme mraky přímo nad hlavami, kde majestátně vplouvají do tmy.
„To je jako před bouřkou," šeptá Pedro, aby je snad nezaplašil.
V ten samý moment protíná nebe první blesk a ozářené stromy u silnice na nás vrhají strašidelné stíny. Očekáváme zadunění hromu, ale kupodivu žádné nepřichází. Zato blesky se teď střídají každých pár vteřin a s nimi se objevují stále nové a ještě fantastičtější stíny. Některé vypadají jako útočící nosorožec, jiné připomínají rozevřený lví chřtán, nebo hrbící se hyenu, připravenou ke skoku.
Zažili jsme s Pedrem už celou řadu safari, ale tahle imaginární, která se odehrává jen v naší fantazii, na nás působí silnějším dojmem, nežli pozorování skutečných zvířat z bezprostřední blízkosti. Dokonce pociťujeme cosi jako strach, což asi způsobuje vědomí, že některý ze stínů by mohl být i životu nebezpečnou skutečností.
Je něco po desáté večer, když vjíždíme na hotelové parkoviště. Zdvořilý portýr nám otevírá dveře a přivolává mávnutím ruky nosiče zavazadel. Stejně zdvořile odmítáme. Máme každý jen jeden středně velký batoh a nestojí to za tu námahu. S radostí však na recepci přijímáme voucher na 20 dolarů do hotelového casina. Potřebujeme se odreagovat! Ráno nás sice čeká brzké vstávání, ale na spánek nemáme v tuhle chvíli ani pomyšlení. Co kdyby se nám do snu vloudil jeden z těch stínů?