Z malého letiště v Ujung Pandang, kam jsme přiletěli z Jakarty, trvá jízda mikrobusem únavných devět hodin. Nějakou dobu pozorujeme úchvatnou scenérii vysokých hor, do kterých se vkliňují terasy s rýžovými poli, a líbeznou krajinu zelených pahorků, přecházejících do hustého porostu tropické džungle. Ale obraz se nemění ani po čtyřech hodinách jízdy a přese všechnu tu krásu se mi pomalu přivírají víčka.
„Zeptej se Jerryho, jak je to s tím pohřbíváním,“ přerušuje mé klimbání Pedro.
Jerry je náš místní průvodce a bude nás po Sulawesi doprovázet ještě další tři dny. Jeho hlavním úkolem je přitom zjistit, jestli se někde koná pohřební slavnost a zařídit pak pro nás nutné pozvání. Jerry není jeho skutečné jméno, a čert ví, kde k takové přezdívce přišel. Možná ho tak pojmenoval nějaký milovník komiksů, svou malou postavou a vysokým hláskem totiž skutečně připomíná známého animovaného myšáka. Naslouchat jeho lámané angličtině je sice hodně náročné, nicméně velmi zajímavé a informativní:
Důležitost a velikost pohřebního ceremoniálu přímo souvisí se sociálním postavením zesnulého. Čím bohatší a vznešenější rod, tím déle také trvají přípravy na slavnost – šest měsíců až pět let! Po celou tu dobu zůstává nebožtík v domě, mumifikovaný a zabalený do desítek metrů látky. Zespoda je zavedena bambusová rourka, aby otvorem v podlaze mohla z mrtvoly odtékat veškerá tekutina. Rodina, která žije s nebožtíkem pod jednou střechou, o něm hovoří jako o „spícím“, nebo „postiženým“. Teprve při samotném pohřbu se pak ze „spícího“ stane oficiálně „mrtvý“. Extrémní délka náročných příprav se stane člověku pochopitelnou teprve, když se seznámí s jejich pravidly. Ta například přikazují zasadit rýži (ta se vysazuje jen při určité konstelaci souhvězdí) a dokud neuzraje, nesmí být zesnulý pohřben. To má však i své praktické důvody. Rodina zesnulého se musí postarat o četné hosty, tudíž potřebuje i dostatek jídla. K dalším předepsaným nutnostem patří také vystavění domů pro hosty.
Je šest hodin odpoledne, když konečně dorážíme na místo. Malá vesnička Rantepao je výchozí stanicí pro každého návštěvníka Toraji a dá se zde najít všechno, co skromný člověk na takovou návštěvu potřebuje – několik restaurací, pár obchodů a pochopitelně i ubytování. Že místní hotely nejsou žádný luxus, o tom svědčí už samotná cena. Za jednu noc tady platíme v přepočtu 300 korun, a to nemáme zrovna ten nejhorší.
Tau-tau a zápas „hlava-nehlava“
Hned po snídani vyrážíme k nejznámějšímu pohřebišti, kterým je Lemo. První dojem je až hrůzostrašný – ze skalní stěny na nás hledí svýma velkýma očima bizarní tau-tau figury, umístěné na balkonech před vytesanými otvory, ve kterých jsou uloženy jejich skutečné pozemské ostatky. Tau-tau znamená v překladu „malá osoba“ a figury se mají podobat zesnulému v každém detailu, včetně pohlavních orgánů. Každá z nich je metr až metr a půl vysoká, vytesaná z tvrdého dřeva a má pohyblivou hlavu i všechny končetiny. Když je pověřený tesař s figurou hotov, musí být nejprve pokropena krví z poraženého prasete a poté je usazena vedle zesnulého. Teprve po několikadenní hostině, když pozvaní hosté opět odcestují, přenese průvod nejbližších figuru tau-tau i tělo mrtvého k vlastnímu pohřebišti.
Jsou jich tu snad stovky a po chvíli zkoumání mne napadá, že nevidím žádné dětské postavy. Ptám se tedy Jerryho.
„Pokud zemře dítě, je pohřbeno bez jakýchkoliv ceremonií a bez „tau-tau“. Jeho tělíčko je uloženo do vydlabaného otvoru v kmeni rostoucího stromu a uzavřeno dřevěnými vrátky, dokud otvor zase sám nezaroste,“ vysvětluje mi náš průvodce.
To zní zajímavě a svým způsobem i hezky. Pedro navrhuje, abychom se na takový pohřební strom podívali.
„Proč ne,“ souhlasí Jerry, „stejně máme dnes na programu návštěvu jedné vesnice.“
Vesnicí míní Jerry deset klasických torajanských domů uprostřed džungle, které obývá zhruba sedmdesát domorodců. Moc cizinců sem asi nezavítá, alespoň tak soudíme podle nadšení, které naše návštěva vyvolala. Všichni obyvatelé se shromáždili na náměstí, podáváme si ruce a posléze i přijímáme pozvání do jednoho z domů. Obydlí jsou sama o sobě raritou, připomínají lodě obrácené dnem vzhůru a postavené na kůlech. Zařízení je více, než skromné, ale účelové a překvapivě čisté. Necháváme se zavést i do ložnice. Je to malinká místnost o rozměrech třikrát tři metry a namísto postele je na prkenné podlaze rozprostřena bambusová rohož.
„Hele, něco se chystá,“ povídá najednou Pedro a ukazuje na široké prostranství mezi domy, kde se okolo dvou mužů v rudých hábitech vytvořil velký kruh.
Připojujeme se k divákům a pozorujeme podivné přípravy. Ti dva muži stojí od sebe ve vzdálenosti deset metrů a jeden z nich si právě ovazuje kolem hlavy žlutou čelenku. Pak se oba za hlasitého pokřikování chápou pohárů a vyprazdňují pomalými doušky jejich obsah. Hlasy kolem náhle umlkly a my chápeme, že každým okamžikem dojde k vyvrcholení – ať už je to cokoliv. Muži stojí chvíli vzpřímeně a mají zavřené oči, pak oba jako na povel předkloní hlavu a rozebíhají se proti sobě. Náraz je tak silný, že se nám zdá, jako bychom slyšeli praskání lebečních kostí. Ale nevypadá to, že by někdo z nich utrpěl újmu. Usmívají se a vzápětí je střídá další dvojice. Jerry, který se během podívané kamsi vytratil, se vrací, až když je po všem. Jeho obličej září: „Zítra se tady poblíž koná pohřební slavnost! S pozváním si nemusíte dělat starosti, ale budete muset přinést nějaké dary …“
Pohřeb
Je horko a dusno, trička se nám lepí na těla, ale to by nebylo ještě to nejhorší. Nasáváme chtě nechtě zápach právě poražených zvířat a dotěrné mouchy přelétají z krvavých kusů masa na naše obličeje. A masa je tu, kam oko dohlédne! Rozřezaná těla prasat a buvolů jsou rozprostřena všude po zemi a mezi tím v podřepu muži s mačetami, kteří porcují další a další kusy. Do toho všeho se mísí strašlivý řev svázaných prasat, která cítí smrt svých druhů a tuší svůj brzký osud.
Přišel pán domu, aby nás pozdravil a nabídnul něco k jídlu. Žaludky se nám obracejí a nejsme schopni cokoliv pozřít. Vymlouváme se na cestovní nevolnost a předáváme muži jako dar karton cigaret a dva balíčky cukru. Pak ho následujeme k zesnulému. Mumifikovaný stařec tu takhle leží už přes dva roky, ale pohled na zavinutou mrtvolu není ani zdaleka tak hrozný, jako ta krvavá scéna, kterou jsme právě shlédli venku. Jerry nám překládá: „Čtyřiašedesát buvolů bylo zapotřebí k zajištění pohřební slavnosti, sto dvanáct prasat a nějaká ta drůbež …“
„Co s tím budou dělat?“ ptám se, „To se přece nedá ani sníst.“
Jery se usmívá. „Ale dá! A co se nesní tady, to si pak pozvaní hosté vezmou s sebou domů. Chcete taky něco zabalit?“
Vidím, jak se Pedro nechtěně otřásl: „Nééé!“
Pohřební slavnost bude trvat pochopitelně několik dní, ale my se s hostitelem loučíme už po pouhých třech hodinách. Stačíme ještě shlédnout usmrcení jednoho z buvolů a překvapuje nás lidskost, s jakou dva muži ke zvířeti přistupují. Jeden z nich mu zakrývá oči, a teprve pak mu ten druhý protíná krční tepnu.
Slavnost ještě dlouho není v plném proudu, cestou do Rantepaa potkáváme další a další skupinky sezvaných hostů, někteří vedou na provazech buvoly, jiní mají zase na ramenou svazky bambusových tyčí, na kterých visí hlavou dolů živá, křičící prasata. Tenhle den je pro nás nehezký a je nám jasné, že teprve s odstupem času budeme moci zavzpomínat na torajanský pohřeb bez hlubokých emocí a jistého znechucení.