Pojem chudoby je relativní. Jiná chudoba panuje v Somálsku, jiná v Evropě. V SRN nikdo neumírá hlady, na to je německý stát dostatečně sociální. Jak se tedy určí hranice chudoby? Světová zdravotní organizace (WHO) definuje chudobu poměrem individuálního příjmu jedince k průměrnému příjmu v zemi, ve které žije. Podle této definice se řadí mezi chudé ti, kteří mají k dispozici méně než 50% průměrného příjmu. Normy Evropské unie stanovují hranici chudoby trochu výš, a sice na 60%. V Německu to znamená 938 euro měsíčně. Tato částka je absolutně nedotknutelná, dokonce i pro exekutory.
Podle posledních údajů živoří dnes v SRN přes jedenáct milionů obyvatel pod hranicí chudoby, což je víc, než má Česká republika obyvatel. Neznamená to ovšem, že by byli všichni bezdomovci. Ale i počet skutečných bezdomovců narůstá, nedávné průzkumy udávají neuvěřitelný půl milion občanů, kteří nemají ani střechu nad hlavou. A máme tu ještě další zarážející čísla. Díky projektu Hartz IV (sloučení sociální podpory s podporou v nezaměstnanosti) žije v současném Německu 7,5 milionů lidí z podpory státu. Zájemců o pracovní příležitost je víc, než dost, a je tudíž stále obtížnější vůbec nějakou práci najít. Celé tři miliony Němců dnes pracují za plat, který je nižší, než stanovená hranice chudoby. Není divu, že se Německo zuby nehty brání otevření pracovního trhu novým členským zemím Evropské unie. Jenže takováto omezení a výjimky (a to i v případě, že jsou oprávněné) porušují hlavní princip EU – princip rovnosti. Navíc zůstává otázkou, zdali toto omezení kritickou situaci zlepší, nebo alespoň dokáže zabránit jejímu zhoršení. Je jen těžko představitelné, že by gastarbajtři našli v Německu práci, když ji den co den hledají miliony domácích nezaměstnaných, kteří jsou dokonce ochotni pracovat i za tu minimální mzdu.
Časem by se také mohlo stát, že se karta obrátí, a desetitisíce, možná statisíce, Němců budou hledat práci právě v těch nových zemích EU. Necháme je, nebo oplatíme stejnou mincí a uzavřeme pro ně náš pracovní trh?