Jsou dvě hodiny odpoledne a teploměr u venkovního bazénu ukazuje 41 stupňů ve stínu. Snad posté si otírám upocené čelo a ruce si pak chladím o sklenici čerstvě natočeného piva. „Nepůjdeme si zalyžovat?“ navrhuje Pedro.
Horko je děsné a tak opětuji jen unavený pohled.
„To není vtip, podívej,“ pokračuje Pedro a mává mi barevným prospektem před očima: Mall of the Emirates je gigantické nákupní středisko v Dubaji, ke kterému patří mimo jiné obrovská lyžařská hala. Na lyžování nemám sice ani pomyšlení, ale takovou atrakci si přece jen nechci nechat ujít. Sníh v poušti! Navíc mne láká klimatizované prostředí luxusních obchodů.
„Tak jo,“ přikývnu souhlasně, „ale pak si zase půjdeme zaplavat, ok?“
Ali je náš osobní průvodce na celý týden pobytu. Stačí jen krátký telefonát a do dvaceti minut stojí před hotelem jeho vypucovaný terénní bavorák. Provoz není v tuhle hodinu příliš hustý, takže jsme už po pouhé čtvrt hodině jízdy na místě. Stojíme v přízemí supermoderního střediska a přes prosklenou stěnu pozorujeme sjíždějící lyžaře, koulující se děti i jejich maminky, zachumlané do huňatých norkových kožichů a popíjející horký čaj. Ali si očividně vychutnává, když může cizince ohromovat vymoženostmi pohádkově bohatého státu: „Máme tady 400 metrů dlouhou černou sjezdovku, ale také kopeček pro začátečníky, sedačkový vlek a samozřejmě i horskou chatu s restaurací. Je tu dostatek místa až pro 1.500 lidí a denně se tu vyrobí 40 tun sněhu!“
Pedra to věčné vytahování začíná štvát a snaží se tedy kontrovat, kde může.
„U nás máme opravdový sníh!“, uculuje se na Aliho a vypadá přitom jako nakousnutý medový koláč.
„To ano,“ odvětí povzneseně Ali, „ale ne celý rok.“
Nakupování nikoho z nás moc nebaví, a to je jenom dobře. Museli bychom tu jinak strávit celý den, ta rozmanitost obchodů a výběr zboží jsou snad nekonečné. Po dvou hodinách okukování konečně navrhuje Ali jiný program: „Pojďte, já vám ukážu něco, co jste ještě neviděli.“ Nasedáme tedy opět do auta a necháváme se odvézt k další chloubě Dubaje, k hotelu Burj al Arab. Nechal ho postavit korunní princ dubajského emirátu, Mohammed Bin Rashid al Maktoum, za více než dvě miliardy amerických dolarů. Ali je ve svém živlu: „To je jediný hotel na světě, který se může pyšnit sedmi hvězdičkami! Všechno, co tady má zlatou barvu, to JE zlato. Osmnáct karátů! Hotel má sedm restaurací, a dvě z nich jsou opravdu výjimečně zajímavé. Ta jedna je ve výšce 200 metrů nad mořem, ta druhá naopak pod ním, pod hladinou.“
Pedro se na mne obrací se zoufalým výrazem ve tváři. „Já toho chlapa snad uškrtím,“ říká česky.
„Co prosím?“ obrací se na mne Ali tázavě.
„Pedro se ptá, jak se tam dostaneme,“ překládám nepravdivě.
„Přece ponorkou,“ odpovídá pohotově Ali, jakoby to byla ta nejsamozřejmější věc na světě „z hotelové recepce to trvá asi tři minuty.“
„Kecá! Pojď, mrkneme se dovnitř,“ nechce uvěřit Pedro.
Ali se rozhodnul, že počká v autě, a tak vcházíme do hotelové haly sami, bez našeho průvodce. V zápětí zjišťujeme, že Ali nekecal. Na večeři je ale moc brzy, a tak si objednáváme ve stylové kavárně cappuccino a užaslými pohledy pozorujeme dekorativní zařízení. Zlata je tu snad na tuny, počínaje mozaikami na stěnách a konče kohoutky na toaletě. A jako by toho nebylo dost, nacházíme zlato i v kávě. Napěněné mléko je totiž posypané drobnými zlatými plíšky …
„Hele, Pedro,“ snažím se mu vylepšit náladu, „všechno tady není zas tak růžové, jak se možná na první pohled zdá. A už vůbec ne pro cizince!“
Chvíli listuji v průvodci, abych mu mohl přečíst také něco o těch negativních stránkách tohoto daňového ráje. A jejich celá řada:
Původní obyvatelstvo je sice vysmáté, ale tvoří jen 20% celkového počtu obyvatel. Zbývajících 80% jsou přistěhovalci a přechodné pracovní síly. Pokud chtějí zahraniční investoři v SAE podnikat, musejí se podřídit místnímu zákonu, který nařizuje, že minimálně 51% firemního podílu musí patřit domácím, aby tak bylo zaručeno, že vedoucí pozice a veškerá rozhodování zůstanou v rukách Emirátů. To není zrovna fér. Daleko hůř jsou na tom ale obyčejní zaměstnanci, většinou Indové a Pákistánci. Měsíční plat se pohybuje u nevyučených pracovních sil v přepočtu okolo 4 tisíc, u odborných zaměstnanců něco mezi 6 až 10 tisíc korun(!). Odbory jsou v této zemi zakázané a stávkování dokonce trestné. Zákon navíc neumožňuje získání státní příslušnosti dětem cizinců, přestože se narodily v SAE. Jedinou výjimkou je, pokud by byl otec dítěte občanem Emirátů.
Pedro se zaujetím poslouchá a jeho tvář se pomalu jasní. A tak pokračuji:
V SAE neexistují žádné politické strany a následně ani žádné volby. Každý ze sedmi jednotlivých emirátů má svého panovníka s dědickým právem na následníka trůnu. Požívání alkoholu na veřejnosti (netýká se hotelů) je trestné, a to i pro nemuslimské občany. Vedle peněžité pokuty nařizuje zákon minimálně 30 dnů vězení a pokud by se jednalo o muslima, navyšuje se trest o 80 ran holí! V SAE je také zakázána homosexualita, prostituce, a dokonce i přenocování neoddaných párů v jedné místnosti. To je sice platný zákon, ale pokud není porušován na veřejnosti, je k němu přihlíženo jen velmi zřídka (právě prostituce se v posledních letech díky mnohým dívkám z bývalé SSSR a z Číny hodně rozmohla). Mnohem ostřeji je sledována oficiální cenzura domácích médií a importovaného tisku. Dokonce internet prochází cenzurou. Jediným poskytovatelem internetových služeb je státní společnost Etisalat, která filtruje veškerý obsah týkající se pornografie, sázkových kanceláří a dokonce i receptů na vaření, pokud je jejich součástí vepřové maso. Pochopitelně znepřístupňuje také všechny stránky, které by mohly pošpinit kulturu islámu. Přesto je v SAE možné dostat se k necenzurovaných informací a pořadům – jednoduše přes satelitní televizi.
Druhý den odpoledne opouštíme Dubaj. Budeme nocovat v poušti, ale samozřejmě ne na vlastní pěst. Výlety do pouště, ať už půldenní, nebo i s přenocováním, patří k nejoblíbenějším turistickým programům. Sraz je na okraji města, kde už čeká pět landroverů na své klienty. Žádné z aut není starší, než dva roky, a první etapa, která vede po upravené dálnici, se nám jeví jako cestování první třídou. Motor je sotva slyšet, klimatizace je nastavená na příjemných 20 stupňů a kožené sedačky jsou měkké jako peřinky. Uspávající jízda končí zhruba po půl hodině, když sjíždíme z dálnice. Není tu ale žádná vyznačená odbočka, ani žádná silnice a za řadou vysázených palem konečně spatřujeme původní a skutečnou tvář této země. Písečné duny, kam oko dohlédne, a nad nimi se tetelí horký vzduch. Landrovery zastavují v jedné řadě a na pokyn řidičů lidé vystupují, aby se mohli pokochat prvním pohledem na poušť. Usedáme s Pedrem do písku. Pouští jsme už viděli několik, ale pokaždé je to pro nás nový zážitek. Nejkrásnější je ta hra světla a stínu, která obzvlášť vyniká před západem slunce. Úhel paprsků pak vytváří neuvěřitelné obrazce, které na fotografiích vypadají jako digitálně upravené a naprosto nereálné. Po chvíli nás řidič přichází informovat o dalším průběhu cesty a zároveň nás ubezpečuje, že tyhle jízdy podniká den co den, už celých pět let, takže se nemusíme ničeho obávat.
„Obávat?“ opakuje Pedro a nasedá do auta. „Co tím chtěl říct?“
Ještě než stačím odpovědět, Pedro konečně chápe. Landrover se rozjel po sypkém písku v úhlu 70 stupňů z třicetimetrové duny a sotva jsme dole, prošlápne řidič plynový pedál tak, až se kola protáčejí a chrlí kolem sebe písečné fontány. Ale náhon na čtyři kola se nakonec dokáže prosadit a my se pro změnu řítíme vzhůru, po další písečné duně. Se smíšenými pocity hledím na tachometr. Ukazuje jen 50 km/h, ale mně to připadá, jako bychom jeli stovkou. A nejsem jediný. Ze zadních sedadel, kde sedí starší anglický pár, se ozývá něco jako: „Grrahuffájejejééjdáwow!“
Šílená jízda nahoru a dolů našemu řidiči ale zřejmě nestačí, auto se začíná na hřebenech dun naklánět i do stran, a to tak extrémně, že bych mohl spočítat jednotlivá zrnka písku. Pouštní horská dráha skončila po necelé hodině, když se landrovery zastavily před nachystaným táborem.
Vítají nás tu nezaměnitelné zvuky arabských instrumentů, natřásající se břicha tanečnic a pohodlné polštáře na rozložených kobercích. Usedáme všichni do jednoho velkého kruhu – slunce ještě úplně nezmizelo za obzorem, ale už jsou vidět první hvězdy. Opíráme se tedy s Pedrem záda o záda, střídavě přitom popotahujeme z vodní dýmky a nasáváme s požitkem vzduch usínající pouště, do kterého se mísí vůně pečeného jehněčího masa.