„Ty si na mateřský?“ slýchávám od udivených známých mužského pohlaví, „tak to si teda vysmátej, co? Ty musíš mít času, chlape!“ Ženy oproti tomu reagují úplně jinak, někdy až zděšeně, ale pokaždé s náznakem soustrasti a soudružnosti ve společném údělu: „Otec na mateřské? To tedy respekt! Je to ale honička, že?“ Nic z toho mi nevadí. Dělám svoji „práci“ rád a především – dobrovolně! Bylo to mé vlastní rozhodnutí a nic na něm nemění ani poznání, že být na mateřské znamená zaměstnání na 16 hodin denně, bez poledních přestávek, a to pět dní v týdnu. O víkendech, když je doma i žena, pak už „jenom“ na poloviční úvazek.
Uprostřed rozepsané věty končím, protože Malej právě vešel do obýváku. Má ještě spánkem rozcuchané vlasy, ale očividně se těší na nový den. „Táto, čaj!“ řekne namísto pozdravu. Vstávám tedy, abych mu nalil ovocný čaj. Komunikaci s dvouletým človíčkem si nezasvěcení možná představují jako jednotvárný a neohrabaný dialog, můžu ale každého ubezpečit, že tomu tak není. Hovořím s ním, jako s každým jiným, nesnažím se obcházet složitá slovíčka a nahrazovat je dětinským výrazy, mluvím s ním prostě normálně, jako s dospělým, rovnocenným partnerem. Navíc výhradně německy (což mu snad bude jednou v životě velkým plusem) – a němčina má neskutečný sklon k obtížným slovíčkům! Ale i taková slůvka, jakými jsou Linseneintopf, Bauernhaus nebo Apfelsaftschorle, patří do našeho slovníčku. Apfelsaftschorle pak sice zní jako „aplsašole“, ale oba přesně víme, co má na mysli. Malej to, na rozdíl ode mne, střídá. Někdy odpovídá česky, jindy německy, v obou případech ale ví, co říká. Začal jsem s tím už týden po jeho narození a trvalo mi dva měsíce, nežli jsem dokázal dělit komunikaci na českou (se ženou a přáteli) a německou (se synem), aniž bych se k tomu musel nutit. Zvyk je ale železná košile, takže dneska pro mne znamená naše rodinná dvoujazyčnost naprostou samozřejmost, bez jakéhokoliv rozmýšlení nebo sebemenšího zaváhání.
Dopoledne obvykle uplyne jako v letu. Mám dojem, že jsem teprve hodinu na nohách, ale pohled na hodinky mi říká něco jiného. Je jedenáct, a tedy nejvyšší čas uvařit čerstvou polévku, jako ostatně každý den. Pak ještě ohřát oběd (většinou zbytky od večeře), načež následuje zdlouhavý akt krmení. Po jídle vyrážíme na procházku, do nedalekého parku, kde se Malej prohání na dětské motorce, prohlíží si se zájmem bílé kuličky na rozrostlých keřích a zkoumá, co by s nimi mohl nejlépe provést. Pak zase běhá za nějakým psem, kterého sem páníček přišel vyvenčit, nebo pro změnu komunikuje s jinými dětmi i s dospělými a užívá si vesele čerstvého vzduchu. Krok za krokem jsem mu v patách a dávám pozor. Člověk nikdy neví! Občas pozdravím kolemjdoucí maminky, které tu dennodenně potkávám, a výměnu pohledů doprovází chápavý usměv. Otce na mateřské jsem nepotkal ještě ani jednoho, nanejvýš dědečka, který výjimečně zaskočil za zaneprázdněnou matku. Mezi druhou a třetí Malej usíná. Spí obvykle něco přes hodinu a tak, sotva zavře oči, věnuji se uklízení rozházených hraček, zbavuji podlahu lepkavých fleků od rozlitého čaje a vyklízím myčku. Když si pospíším, trvá to jen deset minut – a každá minuta je dobrá! Jsem hotov, otřu si upocené čelo a usedám opět k počítači: „Kde jsem to vlastně přestal? Aha, tady, u článku o Novém Zélandu.“ Na chvíli si zavzpomínám na doby, kdy jsem byl svobodný a bezdětný, kdy jsem cestoval po světě a měl na starosti jenom sám sebe. Byl to skvělý čas, ale stejně bych už neměnil. Rychle zaženu vzpomínky a věnuji se své práci, která vyžaduje naprostou koncentrovanost a čistou hlavu. Mám na to jednu hodinu. Šedesát minut, kdy nemusím být jedním okem tam a druhým onde, třitisícešestset vteřin, kdy nemusím odpovídat na stále se opakující otázky. Dříve jsem tento čas využíval k přípravě večeře, s nabytou zkušeností jsem však změnil taktiku, abych získal chvilku pro sebe. Vařit můžu nakonec i s Malým. Je to jednak zábavnější a jednak pro něj poučné. Asistuje mi, podává mrkev nebo brambory a já mu vysvětluji, jak která zelenina roste, proč je sporák horký nebo na co se používá vařečka.
Dokončuji zrovna druhou stránku, když mně vyruší známý hlásek: „Táto, kika!“ Ukládám text a vypínám počítač: „Dobře, ale jenom půl hodiny. Musíme jít ještě nakoupit, okay?“ „Okay,“ odpoví Malej a uvelebí se na gauči, aby se mohl dívat na KiKa (německý program pro děti). Zapínám televizi a jdu zkontrolovat lednici, abych zjistil, co musím nakoupit. Seznam není moc dlouhý, mám rád čerstvé věci a tak chodím nakupovat radši častěji – vlastně každý den. Půjdeme opět přes park a využijeme tak nakupování k další procházce. Beru s sebou ještě složenku, která včera přišla, a rozšiřuji náš program o návštěvu pošty. „Půjdeme si pro peníze, víš!? Přišel nám měsíční rodičovský příspěvek, 3.696 korun,“ vysvětluji synovi. Asi ho to nezajímá, protože na moji větu nereaguje. Ale to mně neodradí od dalšího vysvětlování: „To je víc než loni, od ledna nám přidali 61 korun!“ Malej se náhle zasměje a já mám v tu chvíli dojem, jakoby chtěl svým smíchem ohodnotit mé sdělení. Ale mýlím se. Vysypal sáček dětských piškotů na gauč a pobaveně je teď zastrkává mezi matrace. „Ach jo,“ říkám si při pohledu na to boží dopuštění a snažím se odhadnout, kolik času mi bude trvat všechny ty drobečky zase vydolovat. Máme podzim a dny jsou už hodně krátké.
Když se vracíme z nákupu, začíná se pomalu smrákat a na obzoru si slunce pohrává se všemi představitelnými odstíny červené a žluté. Zanedlouho tady bude nový rok a s ním přijde zvýšení rodičovského příspěvku na dvojnásobek. To bychom už měli téměř sedm a půl tisíce, tedy bychom se konečně dostali nad výši životního minima. Moc tomu ale nevěřím, už zazněly politické hlasy, že by to nebylo financovatelné. „Tak proč s tím vůbec vylézají? Copak se to nedá spočítat dopředu?“ říkám si, ale nezbývá mi, než pokrčit rameny. „Alespoň se můžeme cítit bezpečněji,“ argumentuji tiše sám pro sebe, „ty nové gripeny a obrněné vozy nás určitě ochrání.“ Pak se ale ozývá mé druhé „já“: „Ochrání? A před kým vlastně? Před Polskem, před Slovenskem? Nebo že by zase ti Němci?“ Nechápavě vrtím hlavou. „Táto, koukej. Letadlo!“ přerušuje můj rozpolcený monolog Malej a ukazuje prstíkem na oblohu, kde se na tmavém pozadí překřižují dvě bělostné čáry, ozářené zapadajícím sluncem. “Ano, to je letadlo,“ přikyvuji souhlasně a uzavírám tak kapitolu gripenů.
Jídlo mám hotové a začínám prostírat stůl. Nic nechybí, sklenice, talíře a příbory jsou na svém místě, chardonnay se chladí v lednici, zelenina je správně podušená, omáčka ochucená a maso se dopéká v troubě. „Sakra! Přece jen něco chybí,“ napadne mne. Je půl sedmé a žena ještě není doma. To není žádná výjimka, její job to vyžaduje a z něčeho musíme přece žít – především pak, jestliže jeden člověk vydělává na tři. Doufám jen, že neměla příliš perný den. Je to hned znát na způsobu vzájemné komunikace a rodinná pohoda pak trpí. V ten moment zachrastí klíče v zámku a Malej se radostně rozeběhne ke dveřím. „Mami, mami,“ volá a jeho očíčka září štěstím. Když se dostatečně poňuchňají, jsem na řadě já. Objímám ženu, dávám jí pusu a zkoumavě jí pohlédnu do tváře. Měla perný den? Měla! Dvanáct hodin v kanceláři je samo o sobě zdrcující, když ale k tomu ještě přijdou komplikace s klienty nebo výměny názorů se spolupracovníky, nedá se od nikoho očekávat odlehčená nálada. Společně tedy povečeříme, Malej ještě shlédne Večerníčka a pak ho jde žena uložit. Uléhá s ním, je to jeden z těch nejpříjemnějších momentů jejího dlouhého dne, a tak i usíná, svíraje rukou chlapcovy prstíky a naslouchaje jeho pravidelnému oddychování. Chvíli je pozoruji, pak tiše zavírám dveře do ložnice (dětský pokoj nemáme) a vracím se do obýváku. Zapínám televizi a usedám na gauč. Je mi většinou jedno, jaký přihlouplý seriál právě běží, potřebuji jen tu zvukovou a obrazovou kulisu, abych se mohl odreagovat. Na psaní už nemám ani pomyšlení, a kdybych se přemáhal, stejně by z toho nic kloudného nebylo. Uplynou dvě hodiny, a žena se probouzí. Prohodíme spolu několik slov a následně střídáme pozice – já se ukládám v ložnici ke spánku a ona v obýváku žehlí (tuhle práci nesnáším). Malej se ale rozplakal, asi jsem byl moc hlučný. Převaluje se ve své postýlce ze strany na stranu a naříká nad přerušeným spánkem. Přisedám k němu a šeptám mu básničku á la Behenský: „V náručí noci i za prospaných dnů, v každém tvém spánku bdí chytač snů. Čeká jen na chvíli, až zavřeš oči, až dech se ti uklidní, pak do snu ti skočí. S napnutou sítí a špičatou holí vychytá sny, které tě bolí, střeží a naslouchá, příběhy tříbí, nechá jen ty, které se líbí …“
Malej zase usíná, ukolébaný spíše mým hlasem, nežli samotným významem slov, a já se vyčerpaně rozvalím na manželské posteli. Se ženou se opět setkáváme, až když je vyžehleno, ale to už jsem napůl v říši snů. Zdá se mi o tom, že je neděle, a že jsme všichni spolu, jako na nějaké báječné dovolené. Končí jeden z mých "pracovních" dnů a přitom ani nevím, který to byl. Ty jsou totiž, s výjimkou víkendů, všechny stejné – ať už je pondělí nebo třeba středa …