Na cestu jsme si s Pedrem vybrali přelom července a srpna, tedy tu nejtužší zimu (roční období jsou na jižní polokouli opačná). Tohle neobvyklé rozhodnutí má jednu velkou výhodu – málo turistů. Z Buenos Aires, kde naše výprava začíná, je to do Ohňové země, našemu konečnému cíli, pět hodin letu a tak se rozhodujeme pro airpas společnosti Aerolinas Argentinas, abychom mohli využít dvě zastávky. Tou první je poloostrov Valdés, jedno z nejlepších míst na světě k pozorování velryb.
Valdés
Hned po příletu vyhledáváme agenturu, která vypravuje velrybí čluny, a domlouváme půldenní výlet na druhý den. Máme spoustu času, a tak se pomalounku loudáme podél skalnatého pobřeží Atlantského oceánu, pryč od lidských obydlí. Zima je snesitelná, svítí vysláblé sluníčko a na výběžcích pevniny se sluní snad stovky lachtanů, kteří tu leží tělo na těle a spokojeně hýkají. Po půl hodině už nepotkáváme ani živáčka a připadáme si, jako bychom byli součástí lachtaních rodin, nebo jedním z těch kormoránů, kteří vytrvale krouží nad napěněnými vlnami.
„Ty brďo,“ zastaví se najednou překvapeně Pedro a ukazuje na malou zátoku, dobrých třicet metrů pod námi, „vidíš je?“
Samozřejmě, že vidím! Takové kolosy se opravdu nedají přehlédnout. Asi tak dvacet obrovských rypoušů (rypouš sloní je největším z tuleňů, samci dosahují až čtyř tun živé váhy) se povaluje v písku, jen občas některý z nich znuděně zazívá, nebo se líně obrátí na bok.
„Pojď,“ navrhuji odvážně, „podíváme se na ně zblízka.“
Pedro nikdy žádnou legraci nezkazí, ani když je tak lehkomyslná, jako právě tenhle návrh:
„Okay, ale lezeš první!“
Zdolat příkrý sráz není zdaleka tak nebezpečné, jako pohlédnout pětimetrovému zvířeti z bezprostřední blízkosti do tváře – to nám ale dochází až o něco později. Můj další nápad je totiž ještě hloupější: „Pedro, stoupni si k jednomu z nich, já tě vyfotím.“
Pedro se chvilku rozmýšlí, pak ale pomalu přistupuje k jednomu z obrů. Pouhé tři kroky za ním se plížím já, s prstem připraveným na spoušti fotoaparátu. Řekl bych, že tak rozmazaná fotka se podaří jen málokdy. Teprve po dlouhém sprintu a panickém šplhání na nejbližší skálu se na chvilku zastavujeme a chytáme druhý dech.
„Ty vole,“ sípá Pedro, „to bylo o fous …“
Nemůžu se ubránit smíchu: „Já fakt nechápu, jak dokážou být tak rychlí. Vždyť nemají nohy!“
Smích je nakažlivý. Hlavně tehdy, když člověk právě dostal takovou dávku adrenalinu. Vracíme se opět k malému přístavu a řehtáme se přitom tak nekontrolovatelně, až nám oběma tečou slzy …
Pozorování velryb ze člunu, který je jen o málo větší, než samotný pozorovaný objekt, může vyvolat určité obavy. Pro mě a pro Pedra to je ale po zážitku s rypouši pouhá kapička na horkém kameni. Snad proto si dokážeme vychutnat vynořování a především spektakulární ponořování největších žijících savců více, než ostatních deset turistů na palubě. Chvílemi se zdá, jako by si s námi velryby hrály. Vidíme obrovitý hřbet, jak se řítí proti našemu člunu, a vypadá to, že srážka bude nevyhnutelná. Těsně před lodním bokem se však velryba hbitě potopí, aby se po chvíli s hlasitým odfrkáváním vynořila na druhé straně. Tím nejkrásnějším momentem ale je, když se savec rozhodne potopit se střemhlav. V celé své kráse se ocitne na několik sekund nad hladinou, pak udělá ladný oblouk a nežli nám zcela zmizí z očí, vztyčí ještě svou širokou ocasní ploutev, jako by nám chtěl zamávat na rozloučenou.
Perito Moreno
Naší druhou zastávkou na cestě „ke konci světa“ je letiště v Rio Gallegos. Odtud pak pokračujeme autobusem do Calafate, malé osady u jezera Lago Argentino. Cesta je zdlouhavá, trvá téměř šest hodin a sám řidič má co dělat, aby neusnul. Usrkává ze svého šálku maté a snaží se udržet konverzaci se starším mužem na přední sedačce. Krajina je hodně jednotvárná, nic než step, jen občas zahlédneme něco zajímavého, například kroužícího kondora, nebo hejno plameňáků, kteří si smáčejí své dlouhé nohy v ledové vodě třpytivých jezírek.
V Calafate zná každý každého a není problém se dozvědět, kde bychom našli možnost k přenocování. Ubytováváme se v malé dřevěné chatičce a unaveni dlouhou jízdou usínáme bez večeře.
Hned po vydatné snídani se vydáváme na další cestu. Místní cestovka, kterou nám majitel chatičky doporučil, otevírá v devět hodin, a to už s Pedrem čekáme přede dveřmi. Chceme navštívit nejznámější ledovec světa, který je pojmenován podle argentinského badatele Perita Morena. Ledovec se nachází v národním parku, zhruba sto kilometrů od Calafate, takže potřebujeme auto. Máme štěstí. Sezóna tady dávno skončila, a tak můžeme už za necelou hodinu vyjet. Auto nepůjčují, máme tedy řidiče a navíc i průvodkyni, která nám cestou vysvětluje, čím je Perito Moreno tak výjimečný:
„Je to jeden z mála ledovců mimo Grónsko a Antarktidu, který neustále roste. Šedesát kilometrů dlouhý masiv se za jeden den posouvá zhruba o metr, což má za následek až ohlušující praskání ledovce a pravidelně se odlamující tunové kusy ledu, které pak padají z výše několika desítek metrů do jezera. Zhruba jednou za čtyři roky zamrzne voda pod ledovcem až k samotnému dnu, takže obrovský tlak přítoku způsobí kompletní rozlomení celé přední části o šířce pěti kilometrů a o výši šedesáti metrů. Je to jeden z nejúžasnějších přírodních zjevů, který k nám láká nejen turisty, ale i přírodovědce a filmaře.“
Z velkého očekávání kulíme oči, jenže průvodkyně k našemu zklamání dokončuje své líčení slovy: „Poslední promrznutí bylo loni …“
Vjíždíme do národního parku Los Glaciares, kde nás u brány zdraví hlídač. Je to jediný člověk, kterého tu potkáváme. Všechny restaurace a obchody se suvenýry jsou zavřené, dokonce i velký hotel uprostřed parku. Máme tedy s Pedrem tu neobyčejnou příležitost naprosto volného a ničím nerušeného pohybu. „Jen běžte,“ vybízí nás žena a vytahuje z batohu termosku s horkým čajem, „my na vás počkáme tady v autě.“
To asi, chuděra, netuší, jak dlouho se zdržíme. Neukázněně přelézáme dřevěné hrazení a sestupujeme dolů, abychom si mohli tu ledovou horu ohmatat. Mráz nemráz, celých pět hodin lezeme po namodralých krách, dotýkáme se hladkého povrchu holýma rukama a nasloucháme tříštění ledu.
„Hele, tady je nějaká jeskyně,“ ukazuji na otvor, který vypadá jako průsvitný dračí chřtán. Přemýšlím, jestli by to riziko stálo za to.
„To musíme prozkoumat,“ rozhoduje nicméně Pedro za nás oba a už se šplhá dovnitř. Připadám si jako v pohádkovém ledovém paláci a vůbec bych se nedivil, kdyby to zářivé modrobílé světlo pocházelo z hromady diamantů a safírů. Těžko odhadnout, jak daleko by nás chodba mohla ještě zavést. Už po deseti metrech jsou zvukové efekty praskajícího ledu tak hrozivé, že máme dojem, jakoby se nám měl co chvíli zřítit strop na hlavy, a tak raději couváme zpátky.
Ushuaia
Hlavním městem provincie Tierra del Fuego (Ohňová země) je Ushuaia a šedesát tisíc obyvatel se pyšní tím, že žijí v nejjižněji položeném městě naší planety. To je ostatně vidět už na letišti, kde nás vítá velikánská cedule: USHUAIA – FIN DEL MUNDO (konec světa).
Jsme vyhladovělí, a tak se přímo z letiště vydáváme do ulic, abychom našli nějakou restauraci. Sedm hodin večer by podle nás mělo odpovídat době, kdy se chodí na večeři, ale „na konci světa“ mají zřejmě jiné zvyklosti. Restaurace otevírají až v devět a do desíti jsme jediní hosté. Pak teprve se začínají trousit další lidé, dokonce i rodiny s dětmi. Popíjíme těžké argentinské víno a plánujeme přitom náš program na druhý den.
Národní park Tierra del Fuego máme vlastně přede dveřmi, je to odsud jen deset kilometrů na západ, a je jisté, že ho půjdeme prozkoumat. Nemůžeme se jen dohodnout, jestli se psím spřežením místních chovatelů sněžných psů, nebo na terénních čtyřkolkách od Yamahy. Pedro je pro Yamahu, a tak také nakonec rozhoduje hozená mince.
„Víš proč se to tu vlastně jmenuje Ohňová země?“ ptám se , abych zakryl zklamání.
„Jo, přece kvůli těm indiánským ohňům, které tehdy Magellan viděl z lodi,“ ukazuje své znalosti Pedro.
„Ne tak úplně,“ poučuji ho a cituji mu úvodní článek z průvodce, „Magellan viděl jenom kouř z těch ohňů a pojmenoval zemi Tierra del Humo, což znamená Kouřová země. Jenže jeho králi, Karlu V., se to moc nelíbilo. Prohlásil prý, že není kouře bez ohně, a přejmenoval nově objevenou pevninu na Ohňovou zem.“
Máme před sebou už jen tři dny, pak se vracíme do Evropy. Je to škoda. Z našeho plánu, navštívit také Antarktidu, muselo bohužel ze dvou důvodů sejít. Jednak stojí takový výlet téměř tři tisíce dolarů na hlavu a navíc trvá minimálně deset dnů.
„No co, podíváme se tam příště …“ špitnul mi Pedro do ucha, když jsem při odletu zamyšleně hleděl z okénka startujícího letadla.