Jedu po dálnici z Norinberka do Hamburku, což je celkem zdlouhavá a nudná cesta, a tak přemýšlím za jízdy o zdejší problematice vysoké nezaměstnanosti, o číslech, která nahánějí člověku strach. Abych se nějak zabavil, představuji si všechny ty nezaměstnané seřazené do jedné řady podél silnice. Jak daleko by mne doprovázel tento smutný pohled, tak do poloviny cesty? Času mám dost a začínám si v hlavě pohrávat s čísly.
Aby se pomyslní lidé nemačkali, dávám každému z nich jeden metr prostoru, to znamená při průměrné postavě odstup pouhých 50 centimetrů k dalšímu. Kolik že to je nezaměstnaných Němců? Zaokrouhluji dolů, na 4 miliony, a dělím tisícem. Výsledek se mi ale nechce zdát: čtyři tisíce kilometrů? To by bylo dál, než z Lisabonu do Moskvy! Přepočítávám tedy znova a znova, ale nakonec musím uznat, že původní výsledek je správný. „To je bomba,“ pomyslím si nejprve, ale vzápětí se opravuji. „Ne, to není bomba, to je hrůza hrůzoucí!“ Napadá mne, že kdybych mohl jet takovou vzdálenost konstantí rychlostí 100 km/h, nikde nestavěl, netankoval a ani nespal, potřeboval bych celý den a celou noc a ještě jeden den a ještě téměř celou noc …
A na každém metru bych viděl jen ty nešťastné, zoufalé obličeje nezaměstnaných, kteří nemohou najít ve své zemi práci. Přitom se za každým z jejich pohledů skrývají osudy celých rodin – dětí, sourozenců, rodičů a partnerů. Vláda „Velké koalice“ se ale raduje a jásá. „Nojo,“ říkám si, „alespoň někdo má radost!“