Svoboda tisku a svoboda slova jsou sice naší demokratickou ústavou garantovány, ale objevují se stále častěji jiné novinářské problémy. I o těch mohou čtenáři občas zaznamenat zprávu v denním tisku, ale spojitost s pokusem o trvalou protiústavní kontrolu redaktorských rešerší vidí jen málokdo. Fyzická napadání novinářů zatím nepatří k dennodenním událostem. Pokud se tedy něco takového přihodí – třebaže i v zahraničí – mají takové články dostatečně tučné titulky. Zatím.
Když se redakce novin rozhodne, že zveřejní karikaturu Mohameda nebo zesměšní Ježíše Krista, musí počítat s tím, že vyvolá vlnu znechucených, případně i násilných reakcí. Nad svobodou tisku stojí totiž určité etické chování a nevhodné komentáře k citlivým náboženským symbolům nebo osobnostem, které jsou dva tisíce let po smrti, ani nejsou pro čtenáře nikterak informativní. Což ovšem neznamená, že by církev musela být tabu. Zveřejňování pravdivých informací, třeba o tom, že současný papež byl členem Hitlerjugend, patří nejen k právům, ale dokonce k povinnostem nezávislých médií. Co učiní v takovém případě církev? Dementuje, omluví se, ohradí se, případně zveřejní protiargumenty nebo zašle dotčený dopis prezidentovi.
V politice a v tvrdém byznysu, kde jde o moc a peníze, tomu je přesně naopak. Nad vtipnou nebo i zesměšňující karikaturou se dnes nikdo z dotčených ani nepozastaví, natož aby podával žalobu. Chtějí být nenápadní a mít svůj klid na další pochybné transakce. Ale běda, když se novinář začne vrtat v jejich smlouvách, v účetnictví nebo v podezřelých kontaktech. Jen od ledna tohoto roku bylo ve světě zavražděno 61 žurnalistů a 28 mediálních pracovníků. V této smutné statistice vede Irák (48 mrtvých), následován Srí Lankou (7 mrtvých), Ruskem, Mexikem a Kolumbií (po třech zavražděných). Dalších 194 novinářů bylo ve stejném období uvrženo do žalářů. Práce médií je dnes díky technickým možnostem šíření zpráv důležitější, než kdykoliv v její historii. Ale také mnohem nebezpečnější. Obavy ze skandálů, ze ztráty vlivu a neprávem nabytého majetku nechávají vytvářet určité skupiny lidí vlastní nepsané zákony o svobodě tisku. A nezastaví se před ničím! To se ale v Česku neděje, může někdo namítnout. Ne, neděje. Zatím.
„Nepiš, co tě nepálí!“ by se ale mohlo brzy stát i v České republice platným výhrůžným heslem. První náznaky tu máme, a není to jen otevřená nevraživost jistých politiků vůči médiím, dějí se daleko horší věci: odposlechy novinářů v souvislosti s Kubiceho zprávou, pokus o odposlech studia Českého rozhlasu, telefonické výhrůžky a brutální napadení šéfredaktora Respektu, příprava vraždy novinářky Sabiny Slonkové … Čeští novináři, zdá se, zatím takových hesel nedbají. Zatím.
Na jedno téma
Další článek na téma „Nepiš, co tě nepálí“: Martin Rosocha