Přitom je to víc, než logické. Nikdo z voličů, ať už levicové SPD, nebo pravicové CDU, nechtěl dát svým hlasem „zelenou“ pro Velkou koalici, na které se dvě nejsilnější politické strany mezi sebou (samozřejmě teprve po uskutečněných volbách a bez vědomí nebo souhlasu voličů) dohodly a která je svým způsobem stejně nedemokratická, jako požadovaný zákaz NPD. Fenomén velkých koalic se v Evropě pomalu rozrůstá. Rakousko bylo další postiženou zemí a také v České republice se o podobné spojení ČSSD a ODS v tomto roce pokusily. Skutečnost, že se nakonec nebyly schopny dohodnout, je jen obrovským plusem pro celou naši republiku.
Reakce voličských hlasů na činnost vlády je velmi zdlouhavý proces. Každá země v Evropské unii má dvě výrazně silné politické strany, které se – podle výsledků zavedených reforem a s nimi související spokojeností nebo spíše nespokojenosti občanů – po čtyřletém volebním období prostě jenom vystřídají. Neděje se ale nic, kromě toho, že opoziční strana se snaží znemožnit tu vládnoucí a naopak. Namísto skutečných, radikálních reforem, které má země a její ekonomika zapotřebí, se jen slepují dohromady útržky návrhů a novel zákonů, aby tak vzniknul neužitečný kompromis, který se po čtyřech letech stejně zase mění. První reakcí voličů bývá obvykle volit silnou opoziční stranu. Když po čtyřech letech ale zjistí, že to byl omyl, vrátí se opět k té původní, aby svou chybu napravili. Samozřejmě, že mezitím zapomenou, jak byli s touto stranou nespokojeni. Takže uběhne neskutečně dlouhých dvanáct let, nežli se volič (a zatím ne každý) rozhodne volit úplně jinak. Mezitím si však velké strany pravděpodobně vydobyly novely volebních zákonů, které vstup dalších, nechtěných stran téměř znemožňují. Zdá se ale, že by mohlo vytváření Velkých koalic nakonec tento zdlouhavý a váhavý přístup voličů urychlit. Čím větší koalice, tím větší kompromisy a následně také větší nespokojenost občanů! Zástupci obou koaličních stran se sice udrží u koryta na další čtyři roky, ale nespokojený volič začíná uvažovat o jiných stranách, které by dříve pravděpodobně ani nevzal na vědomí. A těmi jsou právě extrémní ultrapravicové nebo ultralevicové strany.
Dá se tedy očekávat, že v těch zemích, kde jsou dnes u moci Velké koalice, budou při příštích volbách bodovat především extremisté. Česko má ale v tomto předpokládaném vývoji jednu velkou výhodu – současný průnik Strany zelených, namísto nebezpečných radikálů.