Mám Prahu rád a těší mě, když vidím, jak se budují nové domy, jak se tvář města krášlí a omlazuje. Jako tady, na Pankráci. Jsou to však investice privátních firem, ne obce – ta se na vzhledu a modernizaci městské části podílí jen vydáváním stavebních povolení. Veřejná prostranství, jakým je i Centrální park Pankrác II (blbější jméno se dá asi jen těžko vymyslet), však i nadále připomínají spíše překážkový běh, nežli procházku parkem. Dal jsem si tu práci, a zdokumentoval současný stav, včetně fotografií, seznamu závad a návrhů na jejich odstranění. Výsledek několikadenní práce na 34 stránkách jsem pak zaslal na magistrát, který je vlastníkem pozemku. To bylo 9. dubna.
Čas utíká jako voda, ani se mi nechce věřit, že jediným přínosem mého osmiměsíčního snažení bylo umístění pěti cedulí, upozorňujících na zákaz volného pobíhání psů. Cedule jsou upevněny na lampách ve výši čtyř metrů, a pochybuji, že by si jich mohl někdo povšimnout. Však se také nic nezměnilo – hafani bez vodítek a bez náhubků pobíhají vesele dál mezi malými dětmi, vykonávají svoji potřebu, kde se jim zamane a městská policie se neukáže, jak je rok dlouhý. Ochota příslušného odboru má očividně svoje meze. Skutečnost, že stále ještě probíhá restituční řízení o ideální třetinu parku, nic nemění na povinnostech správce postarat se o bezpečnost ve svěřeném objektu. Namísto konkrétních činů ale obec stále jen plánuje a vyhazuje peníze za provizorní úpravy. První projekt na rekonstrukci parku nechalo město vypracovat před šesti lety, letos zaplatilo za vypracování druhého projektu. Ale žádné úpravy se nedějí, pokud pominu několik marných pokusů o zprovoznění fontány a natírání laviček, které jsou stejně tak zničené, že se na ně nedá sednout.
Zato přibyl houpací koník a klouzačka na dětském hřišťátku. Problém je jen, jak se tam bezpečně dostat. Přes hrbolaté cesty a nesčetné louže, okolo otevřené kanalizační šachty a odkrytého elektrického vedení, podél plotu, který je až k zemi propleten ostnatým drátem, přes vyčnívající špičaté kameny a desítky psích hromádek.
A co se týče onoho restitučního řízení – i kdyby město přišlo o jednu ideální třetinu, stejně by zůstal park parkem a byl by i nadále přístupný veřejnosti. Takže opravdu nevím, na co se vlastně ještě čeká.
Mám Prahu rád, přesto si ale musím kolikrát povzdechnout: „Zatracené Město!“
Na jedno téma
Další článek na téma „Město milované, město zatracené“: Martin Rosocha