Jsme už čtrnáctý den na cestě a naše dobrodružná dovolená se pomalu blíží ke konci. Přitom jsme projezdili vypůjčeným džípem (bez náhonu na čtyři kola se tady nedá) teprve necelou polovinu míst, která průvodce Kostarikou doporučuje. Víc jsme za tu dobu nestihli – a to jsme se nikde nezdrželi déle, než jeden den. Tu poslední noc jsme strávili v malé vísce jménem Cahuita, přímo u stejnojmenného národního parku, který sahá až k samotnému moři. Cahuita se stala v osmdesátých letech „poutním místem“ pro samozvané outsidery, a dodnes se na tom moc nezměnilo. Co se týče atmosféry, ale především moře a pláží, bylo to pravděpodobně to nejkrásnější místo, kde jsme nocovali. Večeřeli jsme v malé, otevřené restauraci, přímo pod větvemi rozrostlých stromů.
„Hele,“ zahuhňal Pedro plnými ústy, s pohledem upřeným nad naše hlavy, „lenochod!“
A skutečně. Odložil jsem příbor a povstal od stolu, abych si ho mohl pohladit. Lenochoda to nikterak nevyrušilo, nedbal ani doteků, ani pečené ryby na talíři, jen unaveně mžoural očkama a jako ve zpomaleném filmu dával pomalounku jednu nohu před druhou, aby se dopracoval k další větvi. I tohle je Cahuita!
Na dnešek máme ale jiný program. Necháváme průvodce průvodcem a rozkládáme na kapotě auta podrobnou mapu, ve které jsme si vyznačili dosavadní trasu. Dnešní cíl vyhledáváme náhodně. „Co říkáš tomuhle?“ ptám se a ukazuji prstem na nepatrný bod s přitažlivým jménem Puerta Verde. Leží na jihozápadě, uprostřed zelené oblasti, a alespoň podle mapy, by tam měla silnice končit. Pedro souhlasí, a tak vyrážíme na cestu do neznáma. Opouštíme východní pobřeží Karibského moře a směřujeme opět k Pacifiku, kde naše cesta před dvěma týdny začala. Cesta k vybranému cíli je zdlouhavá, a abychom se nenudili, diskutujeme za jízdy o tom, kde se komu nejvíce líbilo. Pedro se přiklání k návštěvě vulkánu Arenal, kde jsme poprvé v životě zažili sopečnou erupci: „Víš, už ten samotný ráz krajiny byl ohromující! Všude okolo jen samé pralesy plné zeleně, a najednou ta holá, kamenitá půda. To jsem nečekal. Ale nejúžasnější bylo, když jsme stáli na úpatí té sopky, a země pod nohama se nám začala z ničeho nic chvět a dunět, jakoby pod ní uhánělo celé stádo divokých koní. Jak se pak ozývalo stále častější chroptění z útrob té hory, a jak potom přišel ten ohlušující výbuch, doprovázený kouřem a sprškou prachu i nepatrných kamínků, které nám padaly na hlavy. Ještě teď cítím zápach síry.“
„Ale jo,“ přikyvuji, „to bylo jedinečný!“
„A co bylo pro tebe tím největším zážitkem?“ vyzvídá Pedro.
Musím přemýšlet, bylo toho tolik …
„Asi Manuel Antonio,“ odpovídám po chvíli.
„Kvůli té pláži?“
„Ne, ne. Mě fascinovalo to usínání a probouzení uprostřed džungle.“
„Ty materialisto!“ směje se Pedro. „Myslíš na těch 500 amerických dolarů za noc?“
Musím se soustředit na řízení, silnice už před půl hodinou přestala být silnicí a my teď kodrcáme po jakési prašné cestě. Stejně ale stačím koutkem oka zahlédnout, jak se Pedro pohodlně opírá do sedačky a přivírá oči: „Jo, to byla bomba!“
Nerad se hádám, a tak jsem rád, že to uznal. Vlastně to byla náhoda. Chtěl jsem si jen prohlédnout jednu z těch šesti nádherných vil přímo u národního parku, které byly k pronájmu. Nejen ze zvědavosti, ale také kvůli byznysu. Člověk nikdy neví …
Recepční asi neměl zrovna moc práce, nebo byl výjimečně ochotný. Zasypal nás reklamními brožurami a nabídnul nám prohlídku jednoho z apartmánů, který byl zrovna volný. Co jsme spatřili, bylo tak ohromující, že pro mně v tu chvíli nebylo nic na světě tak důležité, jako strávit zde alespoň jednu noc. Nešlo přitom o luxus, o mramorovou koupelnu, která byla snad větší, nežli celý můj byt. Místní podnebí umožnilo architektovi nechat dvě kompletní strany otevřené, a tak se naskýtal úžasný pohled na okolní džungli z kteréhokoliv místa, ať už z terasy, z obýváku, nebo z ložnice. Člověk měl dojem, jako by byl součástí pralesa. Vila byla ve stráni, takže jsme viděli koruny stromů z ptačí perspektivy, tu nekonečnou zeleň, kterou doplňovali barevní papoušci, křičící tukani a dovádějící opice. Dodnes nevím, který z momentů byl krásnější – zdali usínání s pomalu umlkajícím skřehotem džungle, nebo naopak probouzení, kdy se s vycházejícím sluncem začaly ozývat první ojedinělé zvuky, aby se během půl hodiny proměnily v neuvěřitelný řev. Obrovskou postel z mahagonového dřeva jsme tu noc ani nevyužili. Usnuli jsme v houpacích sítích na terase, ukolébáni těmi podivnými zvuky a bledým světlem vypouklého měsíce. Pět set dolarů za jednu jedinou noc, to není zrovna málo peněz, ale co naplat. Jsou přece důležitější věci, než peníze …
„Jejda!“ vykřiknu úlekem, strhávám volant doprava a dupnu na brzdu. To bylo o fous! Tak jsem se ponořil do vzpomínek, že jsem ani nepostřehnul pro řidiče docela důležitou změnu. I prašná cesta skončila, a my jsme se ocitli na hrbolaté, deštěm vymleté cestičce, která by mohla být dobrá nanejvýš pro jednoho zkušeného koně. Džíp se zastavil pravou stranou na obrovském hrbolu, nakloněný tak, že by se při jediném neuváženém pohybu okamžitě převrátil. Neumím si ani představit, co bychom s Pedrem v takovém případě dělali – ve dvou se auto na všechny čtyři postavit nedá, a cesta za civilizací by znamenala pravděpodobně několik dnů, a to ještě v případě, že bychom šli tím správným směrem. Pedro vystupuje jako první a posléze vylézám i já, přes sedadlo spolujezdce. Chvíli jen bezradně postáváme, pak ale začínáme situaci řešit. Pedro navrhuje, abych tam zkusil dát zpátečku a opatrně vycouval. Do toho se mi ale moc nechce, netroufám si na to auto ani sáhnout, natož do něj zase vlézt. Raději zvažuji jiné možnosti. Vytahuji posléze kapesní nůž, klekám si a začínám odhrabávat vyschlou zem pod koly, aby si auto alespoň trochu sedlo a získalo tak větší stabilitu. Trvá to dlouho. Potím se a Pedro se snaží odhánět krvežíznivé komáry, kterých je najednou kolem mne celé mraky. A náhle je tu šero. V těchto končinách přichází neobvykle rychle, jakoby se denní světlo na jediný povel ukrylo do všech možných děr, křovisek a houští. Pak šero přechází v tmu, z ničeho nic, a z pralesa se začínají ozývat zvuky, které se nám ani trochu nelíbí! Zní to jako hladová, podrážděná puma a mne nenapadá nic lepšího, nežli Pedrovi citovat jednu z pouček kostarického průvodce: „Některé opice napodobují hlasy kočkovitých šelem …“
Nevím, jestli mi věří. Téměř současně se vrháme k autu a zavíráme za sebou dveře. Obě kola si sedla tak o pět centimetrů, což není moc, ale sílící zvuky nám dodávají odhodlanost a víru. Máme však štěstí! Couvám dobré dva kilometry potmě, nežli se konečně najde příležitost k otočení. Jedeme tedy zpátky tou cestou, kterou jsme přijeli a po nekonečně dlouhých čtyřech hodinách se dostáváme k prvním obydlím. Jedním z nich je malý penzion. Jsou sice dvě hodiny v noci, ale kuchař (a zároveň majitel) neváhá a přináší nám opečenou slaninu s chlebem. V ten moment nepochybujeme o tom, že je to to nejchutnější jídlo, které jsme za poslední dva týdny jedli. Jsme tak vyčerpaní, že usínáme bez sprchy. Já na uzounké a příliš krátké posteli, Pedro na rozložené, ale ještě kratší pohovce. Usínáme a v uších nám ještě stále znějí hlasy pralesa.
„Pedro?“ zašeptám do tiché místnosti.
„Co je?“ ozve se z pohovky.
„Puerta Verde – tam už asi nepojedeme, co?“
Pedro dělá, že spí …