Poznali jsme se koncem srpna v roce 1980 na dost neobvyklém místě. V koupelně. Byl jsem tehdy v táboře pro utečence a politické emigranty v bavorském Zirndorfu a měl zrovna dvacáté narozeniny na krku. Jako neobvyklý dárek „sám sobě“ jsem se tenkrát rozhodnul oholit si knír. Někdy se mi zdá, jakoby to bylo teprve před pouhým týdnem …
Sotva jsem si opláchnul pěnu a otřel čerstvě oholenou tvář do malého ručníku, spatřil jsem poprvé Pedra. Hleděl na mne zkoumavým pohledem z omláceného zrcadla, pak se usmál a povzbudivě mrknul jedním okem. Od té doby uběhlo více, než čtvrt století, ale naše přátelství přetrvalo všechny mé přítelkyně a milostné vztahy, všechny osobní i světové krize, pád železné opony a berlínské zdi, občanskou válku na Balkáně, válku v Perském zálivu, i tu v Iráku a celou řadu teroristických útoků. Prožili jsme spolu sjednocení Německa a rozdělení Československa, vznik Evropské unie a zavedení jedné měny. Učili jsme se spolu německy a anglicky, později ještě francouzsky a španělsky, hráli jsme spolu tenis a squash, chodili se opalovat, do kina a na disko, společně jsme se učili i vaření a ochutnávat dobrá vína. Začali jsme psát básně a povídky, a také nekonečnou řadu pohlednic z našich společných cest.
Za ta dlouhá léta jsem projezdil svět křížem krážem, navštívil všechny kontinenty a poznal tak víc, než sto rozličných destinací. Byly to nejen dovolené, ale především cesty pracovní a informační, kterých bylo třeba i deset, dvanáct v jednom roce. Snažil jsem se neopakovat. Ať už se mi někde líbilo sebevíc, pořád mne hnala zvědavost jinam, do těch koutů naší planety, které jsem chtěl na vlastní kůži alespoň na tu krátkou chvíli zažít. Pedro byl všude se mnou. Stal se pro mne stejně nepostradatelným, jako cestovní doklady, stejně neodmyslitelným, jako moje touha po poznávání cizích zemí.
V květnu 2004, krátce po narození mého syna Jana, pak Pedro zmizel. Odešel tak tiše a nenápadně, že jsme se ani nestačili rozloučit. Kam, to dodnes nevím. Možná se toulá někde po hvězdách! Nikdy jsem však nezapomněl. Vzpomínám na něj často a rád a kolikrát si říkám, že se třeba ještě v tomhle životě někde, někdy opět setkáme.