Ještě než vstaneme od stolu, pohlédnu letmo na účet a zarazí mne jedna podivná položka: 2 x mléko do kávy = 10,- Kč
Volám tedy dotyčnou slečnu, abych reklamoval: „Tady je nějaká chyba, podívejte …“
„Jakápak chyba, to je za mléko do kávy. Měl jste přece dvě kávy, ne?“ zní její pohotová odpověď.
„Ano, dvě espressa. K těm ale mléko nepatří, copak to nevíte!?“
„Já to vím,“ odsekne číšnice a mračí se na mne, jako bych jí právě šlápnul na kuří oko, „ale spousta hostů ho prostě chce!“
„Jenže já ho ani nechtěl, ani jsem ho nekonzumoval. Tak proč mám za něj platit?“
„To my započítáváme automaticky,“ snaží se slečna ukončit trapné dohadování, hlavně proto, že se začínají zvedat hlavy ostatních hostů.
Na tak sebevražedný argument mohu namítnout jen jedno: „Tak mi, prosím, automaticky vraťte deset korun!“
Litr smetany za 500 korun
Kdyby to byl jediný případ, nepsal bych o tom celý článek. Takové úlety se prostě občas stávají. Jenže tenhle úlet se mi přihodil nejméně desetkrát, a to v různých restauracích, takže teď účty kontroluji už ze zásady. Trochu mi to připomíná doby nejtvrdšího komunismu, kdy si číšník řekl o deset haléřů za jeden cukr navíc. Ale i to bylo férovější, nežli dnešní chápání otevřeného trhu některými provozovateli gastronomických zařízení. Tenkrát bylo alespoň to základní vybavení v ceně, tedy kromě samotné kávy také použití šálku, podšálku, lžičky a jeden cukřík.
Cena za malý šálek espressa se v Praze obvykle pohybuje těsně pod hranicí čtyřiceti korun, což je na velkého panáka horké vody a trochu té umleté kávy dost neúměrná cena. Ale budiž! Kolik co stojí, to si může člověk vyhledat v nápojovém lístku, a pak se sám rozhodnout, jestli se mu chce za 5 cl kávy takový peníz zaplatit. Tohle skryté navyšování cen ale dělá ze zákazníků hlupáky. Navíc pět korun za 1cl smetany (500 korun za litr) slibuje větší zisk, nežli prodej jakéhokoliv jiného nápoje.
Jedno jídlo, tři cenové položky
Podobně je to mu i v některých restauracích s jídlem. „Smažený vepřový řízek za 99 korun,“ tak zní alespoň nabídka v jídelníčku. Když platím, zjišťuji, že mě řízek ve skutečnosti přišel na 130,- Kč. Jak to? Cena za to jedno obyčejné jídlo se totiž skládá ze tří položek: 99 korun za řízek, 25 korun za pečené brambory a pak ještě 6 korun za oblohu! Reklamovat nemá smysl, všechno je totiž uvedeno v jídelním lístku. I těch šest korun za oblohu uvádí provozovatel drobným písmem v zápatí, jako dodatečnou položku ke každému jídlu.
„Tak proč to nepřičtou rovnou k ceně?“ říkám si polohlasně, ale vlastně ani žádnou odpověď neočekávám. Proč tomu tak je, musí být každému z nás naprosto zřejmé. Ještě nikdy jsem neviděl jíst někoho samotinký řízek na jinak zcela prázdném talíři …
Bude už jen malé pivo?
Dalším oblíbeným trikem je rozlévání piva a vína do menších sklenic – pochopitelně za cenu, která odpovídá normálnímu množství. Pití piva má v Čechách svoji tradici. Nejsme přece v německém Hannoveru, abychom točili oblíbený chmelový mok do 0,2 litrových skleniček, ani v bavorském Norinberku, kde se plní tradičně 0,4 litru, a nakonec ani ve Španělsku, kde jsou pro změnu oblíbené třetinky. Pivo v Čechách prostě patří do půllitru a není zapotřebí se v tomto zvyku přizpůsobovat jiným zemím. Pokud ovšem nejde o to, aby si majitel nenápadně namastil kapsu víc, než obvykle.
Nedávno jsem navštívil jednu restauraci přímo u Vltavy a objednal si sklenku vína. Víno bylo už tak dost drahé, ale s tím člověk v centru Prahy jaksi počítá. Co však překvapí nejen Pražáka, ale i každého turistu, ať už pochází odkudkoliv ze světa, je místní nalévaná míra. Ani deci, ani dvě, nýbrž něco mezi: podivných 0,15 litru.
Takzvané „slevy“ na jídlo s sebou
„Na jídla s sebou poskytujeme slevu 14%!!!“ hlásá velká tabule před pizzerií. Slevu? Jídlo konzumované v restauraci podléhá 19-ti procentní DPH, u jídla s sebou však platí snížená sazba, tedy 5%. Nejde tudíž o žádnou slevu, jak se nám snaží provozní namluvit, nýbrž o zákonem daný rozdíl v DPH. Sama restaurace neslevila ani korunu, ba naopak: k ceně za pizzu s sebou si připočítává ještě 8 korun za papírovou krabici, bez které se pizza pochopitelně odnést nedá. Přitom zákazník nezabírá místo u stolu, nepoužívá toalety, nepotřebuje obsluhu, ani talíř a příbor. Takže jakápak sleva?!
Last but not least
Zatímco se řada českých gastronomů zaobírá novými cenovými chytáky, sortiment jejich vín se od zavedení otevřeného trhu nikterak nezměnil.
Na otázku „Jaké máte rozlévané víno?“ dostávám v mnoha případech tu samou odpověď, jako v roce 1980: „Frankovku nebo Müllera!“
Hnusnější víno opravdu neznám a nechápu, jak si toho může člověk pracující v oboru nevšimnout. Dobré stolní víno z Itálie nebo z Francie přijde dnes v nákupu zhruba na 60 korun za litr, takže i u těchto vín se dá kalkulovat s rozumnou, ale přesto výnosnou prodejní cenou. To by se ovšem musel majitel řídit nejen novým trendem, ale také starým heslem: Náš zákazník, náš pán …