Výši solidárního poplatku stanovila vláda na 7,5 % z daně z příjmu, což je stejné procento, jaké se odvádí na církevní daň. Tato shoda nebyla náhodná a dalo se očekávat, že nejen ti finančně slabší budou houfně vystupovat z církve. Ne, že by ztratili víru, ale kvůli vyrovnání rodinného rozpočtu. A tak se také stalo.
Téma „solidární poplatek“ mezitím přestalo být tématem, a to nejen ve vládních kruzích, ale i mezi lidmi. Vláda sice před několika lety snížila výši poplatku na 5,5%, už ale ani neslibuje, že by tato „přechodná daň“, jak ji Helmut Kohl tehdy označil, vůbec někdy mohla být zrušena. Lidé jsou ovce a zvyk je železná košile – na tyto mezinárodně lidové moudrosti je prostě spolehnutí! Kolik peněz už vlastně Němci zaplatili? Těžko říct, finanční úřad to neuvádí a samotný výpočet komplikují nerovné daně z příjmu (např. rozhoduje rodinný stav, počet dětí a výše hrubého platu). Pokusme se ale dopracovat alespoň k teoretickému číslu. Vyřaďme ze 40 milionů pracujících 25%, kteří pravděpodobně ze zmíněných důvodů solidární poplatek vůbec neodvádějí a vycházejme ze zbývajících 30 milionů, kteří v průměru „doplácejí“ na solidaritu 180 euro ročně (průměrný plat za posledních 10 let činí 2.700 euro měsíčně, zdroj: statistický úřad SRN). Kolik peněz je to v korunách? Vezměte si kalkulačku do ruky a zkuste to sami: 180 (euro) x 30 milionů (platičů) x 16 (let) x 28,3 (kurz ke koruně). Nejpozději při posledním násobení vám kalkulačka vypoví službu!
2.445.120.000.000,00 korun (téměř 2,5 bilionů) vybral německý stát po pádu berlínské zdi od svých občanů na financování bývalé NDR. Ve srovnání s Českou republikou – tato suma přesahuje celkové příjmy našeho státního rozpočtu za tři (!) roky. Přitom se jedná o financování mimo běžné státní rozpočty ministerstev a ani to kupodivu nestačí. Například rekonstrukce katedrály Frauenkirche v Drážďanech byla financována z privátních darů. A jak si skutečně nové spolkové země polepšily? Nezaměstnanost přesahuje v některých z nich hranici 18 procent, celodenní školky byly zrušeny a na dálnicích je pomalu více staveb, nežli zprovozněných úseků. Kam se tedy všechny ty peníze poděly?
Odpověď je celkem snadná: „Tunelování není jen českou specialitou!“ Státní dotace firmám, které se rozhodly investovat v nových spolkových zemích, korupce ve správě veřejného majetku, vícekrát vyplácené finanční dary „na uvítanou“ všem občanům bývalé NDR, špatně regulovaná výměna východní marky za západní – to vše přispělo ke vzniku černé díry, která do sebe nasákla miliardy a miliardy eur. Při logistickém a ekonomickém vypracování sjednocení obou států opomněla totiž západní vláda a její poradci jednu důležitou věc, kterou ze své vlastní historie a z morálky obyvatel západního Německa ani nemohli znát. Touto věcí je neobyčejná "vynalézavost" lidí, ke které je donutil komunistický režim. Však celá řada z nás ještě pamatuje lidová rčení, jako „Kdo neokrádá stát, okrádá vlastní rodinu!“ A v bývalé NDR tomu nebylo jinak.