Cairns
Jsme už celkem 19 hodin ve vzduchu, když obrovitý Jumbo konečně s tichým vrčením vysouvá podvozek. Přistáváme v severovýchodní části Austrálie, ve státě Queensland. Tady, ve městě Cairns, začíná naše 13-ti denní cesta po nejmenším z kontinentů. Není to zrovna moc času, a tak máme program nabitý až k prasknutí.
Přesto trávíme zbytek tohoto dne nicneděláním, potřebujeme se nejprve trochu aklimatizovat. Procházíme se celé odpoledne sympatickým městečkem, pak ještě večeříme, dáváme si láhev dobrého australského vína a jdeme spát. Časový posun nás nechává vstávat ještě před šestou, celou hodinu před tím, než se podává snídaně. Odpočatí a v nejlepší náladě se pak vydáváme na náš první výlet, do tropického dešťového pralesa. Ten se nachází pouhých 25 kilometrů severozápadně od Cairns.
Nabízejí se hned dvě atraktivní možnosti, jak se tam dostat. Jednou z nich je Kuranda Scenic Railway, vláček, který vyjíždí přímo z nádraží v Cairns a po necelých dvou hodinách vjíždí do městečka Kuranda, turistického centra národního parku Daintree. Trasa, kterou se vláček ubírá, je fascinující a vlastně nezměněná od roku 1891. Druhou alternativou je Skyrail Rainforest Cableway, lanovka, která byla uvedena do provozu teprve „nedávno", v roce 1995. Kabiny, které pojmou maximálně šest osob, se vznášejí po 7,5 km dlouhé trati jen několik metrů nad pralesem a slibují tak neobvyklý, jeden a půl hodinový zážitek. Nástupní stanice Caravonica Terminal je sice vzdálena z Cairns 14 kilometrů, ale autobusem to je pouhá půlhodinka, taxíkem ještě méně.
„Tak co," dávám Pedrovi na vybranou, „vlak nebo lanovka?"
„Přece znáš moji slabost pro vlaky, ne?"
„To ano," snažím se nenápadně jeho rozhodnutí ovlivnit, „ale už jsi někdy viděl prales z lanovky?"
Pedro nakonec rozhoduje šalomounsky, a tak jsme spokojeni oba: „Dobře, ty vyděrači. Tam pojedeme lanovkou, ale zpátky vlakem!"
Kuranda a okolní národní park patří mezi nejoblíbenější výletní cíle Australanů, ať už pro dlouhé pěší túry, nebo pro různé atrakce Kurandy. Je to například motýlí farma, ptačí park a takzvané Noctarium, ve kterém je možno pozorovat zvířata, která jsou aktivní jen v noci. Zajímavé jsou i místní trhy a pak samozřejmě samotný dešťový prales, k němuž patří i vodopády Barron Falls. O velké oblíbenosti Daintree parku ostatně svědčí perfektně vybudovaná infrastruktura a pečlivě udržované stezky.
Náš první „výletní" den uzavíráme hned dvěma lahvemi vína, vyběhaní až k vyčerpání, ale zároveň natěšení na to, co nás čeká ráno – Great Barrier Reef.
Velký bariérový útes je nejen největším, ale bezpochyby i tím nejnavštěvovanějším útesem naší planety. Podle údajů australských úřadů ho navštíví ročně cca 8 milionů turistů, což je číslo až odstrašující. Pokud ale vezmeme v úvahu, že útes zabírá plochu 347.800 km², není to zas tak hrozné. Skládá se totiž z řetězce 2.900 jednotlivých útesů a téměř jednoho tisíce ostrůvků.
Nalézt agenturu, která nabízí výlety spojené s potápěním nebo se šnorchlováním, není v Cairns žádný problém. Takových firem zde existuje několik set. Člověk si může vybrat z neuvěřitelně široké nabídky denních až týdenních výletů, jen se musí umět rozhodnout mezi malou plachetnicí, katamaránem, ponorkou, sportovním letadlem nebo vrtulníkem. To samé, co pro Pedra znamenají vlaky, pociťuji já k lodím. Na šnorchlování máme jen tento den a tak, abychom ušetřili čas, vybíráme si jeden z těch rychlých katamaránů, které potřebují na plavbu k útesu pouhé dvě hodiny. Jak se později ukazuje, nebyla to zrovna ta nejlepší volba.
Moderní katamarán dokáže pojmout až 400 osob a zdá se, že právě dneska je plně obsazen. Někteří lidé vystávají v podpalubí frontu u švédských stolů, zatímco jiní se mačkají u palubního zábradlí, aby jim náhodou neuniknul pohled na dovádějící delfíny. Masový turismus je přesně to, čemu se snažíme vyhnout, a tak na mě Pedro po celou cestu vrhá nevraživé pohledy. Při šnorchlování už je to o něco lepší, do vody jde kupodivu jen asi každý čtvrtý, a tak se člověk pod hladinou necítí jako na Václaváku.
Podmořský svět nás na jednu stranu láká a fascinuje, na druhou stranu máme oba šílenou hrůzu ze žraloků, mořských hadů, zákeřných murén, elektrických rejnoků a podobných živočichů. Všechno, co pod vodou potkáváme, dělíme jednoduše do dvou skupin: na malé rybičky a na potvory (mezi ty patří vše žravé, jedovaté, moc velké nebo ošklivé).
„Gluglug," chytá mě náhle Pedro za rameno a ukazuje na cosi pode mnou. Přes brýle vidím jeho vyděšený pohled a automaticky mne napadá ta nejhorší z možností: žralok! Ale jsou to jen dvě medúzy, které se ladně a majestátně pohybují v dostatečné vzdálenosti. Ulevuje se mi. Tělesný kontakt s touto potvorou je pochopitelně také nepříjemný, ale ne smrtelný a navíc má člověk dojem, že se jí může pokaždé včas vyhnout. Jenže tohle pravidlo přestává platit v tom momentě, kdy se najednou objeví medúz několik desítek, což se prakticky rovná stavu obklíčení.
„Gluglug," odpovídám po chvíli znepokojeně Pedrovi a ukazuji pro změnu za jeho záda, kde plave dalších pět medúz. Jako by se nám teprve teď otevřely oči, zjišťujeme, že jich tu je mnohem víc, než je zdrávo, a rychlými tempy se vracíme k lodi. Tam už mezitím panuje všeobecná panika, desítky lidí posedávají nebo polehávají na palubě a na popálená místa si tisknou kusy ledu, zabalené do ručníků. Jestli bylo v moři sto lidí, řekl bych, že se jich s medúzou setkala dobrá třetina. Někteří mají dokonce popálený obličej, a to už od samotného pohledu vypadá velmi bolestivě.
Ayers Rock
Opouštíme Queensland a přes Sydney pak pokračujeme dál, do centrální australské pouště ve státě Northern Territory. Až do města Alice Springs využíváme leteckého spojení, zbývajících 350 kilometrů se už vezeme autobusem. Kam až oko dohlédne, vidíme jen rudou zem a sem tam nějakého hopsajícího klokana nebo potulujícího se dinga. Naším cílem je Uluru, posvátná hora domorodých obyvatel (aboriginies), která je ve světě spíše známá pod názvem Ayers Rock.
Ubytování nacházíme v osadě Yulara, která vznikla v roce 1984 jako výchozí bod pro stále četnější návštěvníky. K posvátné hoře to je odsud cca 20 kilometrů, a tak se ještě týž den připojujeme k malé skupince turistů, kteří se i s průvodcem vydávají pozorovat Uluru se západem slunce. V landroveru je nás šest, mimo nás ještě dva Australané a jeden mladý německý pár, který se představuje jako Ulrike a Dieter. Dávám se s nimi do řeči a zjišťuji, že jsou z bavorského Erlangenu, který znám jako své boty. Tak malý je svět! Známe stejné ulice, navštěvujeme stejné restaurace i obchody, a teď sedíme spolu v jednom autě, na druhém konci světa. Náš rozjařený rozhovor přerušuje po nějaké chvíli průvodce, aby nám vylíčil, jak to s tou posvátnou horou vlastně je:
„Správný název hory je Urulu. Tak ji nazývalo původní obyvatelstvo už před mnoha a mnoha tisíciletími. Název Ayers Rock vznikl teprve v roce 1873, kdy horu objevili Evropané a pojmenovali ji po premiérovi Jižní Austrálie, kterým byl v té době Sir Henry Ayers. V roce 1995 byla hora oficiálně opět přejmenována na Urulu, což víceméně souvisí s dohodou z roku 1985 mezi místními aboriginies a australskou vládou. Aboriginies tehdy obdrželi nejen horu, ale i celé území do své správy, museli však souhlasit s pronájmem na 99 let. Všeobecně ujaté tvrzení, že se jedná o monolit, není pravdivé. Urulu je jen pouhou částí podzemních skalních formací, jejichž šíři geologové odhadují na 100 km a tloušťku na cca 5 km. Obvod samotné hory činí 10 kilometrů a její vrcholek se tyčí do výše 869 metrů."
Mohli bychom se určitě dozvědět i spoustu dalších zajímavostí, ale to už jsme na místě a hledáme si každý své soukromí, abychom si plně vychutnali hru světla a barev. Sedíme s Pedrem na zemi, necelých sto metrů od úpatí hory, a před sebou máme otevřenou velkou konzervu tuňáka, bagetu a čtyři „lahváče". Mlčky přežvykujíce sledujeme slunce, jak se pomalounku začíná dotýkat obzoru a přímo před našima očima se Urulu převléká z jedněch šatů do druhých. Jasně oranžová barva se proměňuje v červenou, pak v rudou, načež přechází do tmavě fialové. V momentě, kdy slunce už není vidět, jen ozářený obzor, stává se z hory jen temná, tajuplná silueta.
„Polezeme zítra nahoru?" ptá se Pedro.
„No to si piš!" odpovídám bez rozmýšlení.
Ještě cestou do hotelu se domlouváme s řidičem, aby nás dva brzy ráno vyzvednul. Ten německý pár se chce také přidat, což nejenže snižuje cenu, ale navíc slibuje větší legraci. Jsme tedy domluveni a budíka si nařizujeme na pět třicet.
Výstup na posvátnou horu je sice oficiálně povolen, ale nic to nemění na skutečnosti, že to aboriginies neradi vidí. To naprosto chápu, jenže takovou jedinečnou příležitost si nechci nechat ujít. Chvíli bojuji sám se sebou, zvažuji všechna pro i proti, a nakonec nacházím řešení, které mě uspokojuje.
„Co to děláš?" diví se Pedro a sleduje zaraženě, jak si vyzouvám polovysoké boty a vzápětí svlékám i ponožky.
„Coby, polezu tam bosky!"
Kupodivu se Pedro ani dál nevyptává. Chvíli mě tiše pozoruje a pak se beze slov opře o kapotu, aby se také zul. To Ulrike je zvědavější: „Co to má znamenat, copak tam chcete lézt naboso? A proč?"
„Sám nevím," odpovídám po pravdě, „ale cítím se tak lépe. Snad tím chci projevit respekt vůči těm lidem, pro které je Urulu něčím posvátným."
Řidič se nikterak nevyjadřuje, jen s úsměvem pokyvuje hlavou a na zlomek vteřiny se mi zdá, jako bych v jeho očích zahlédl známku obdivu. Slunce už sice hřeje, ale vítr fičí ostošest a zvědavě nadzvedává naše tenké větrovky. Povrch posvátné hory je k našemu překvapení i na dotek bosých nohou příjemný. Je hladký a teplý, jako vyhřívaná podlaha v hotelové koupelně …