Dnes patří k Vánocům na Tenerife také vánoční stromky a Ježíšek, přestože je to pro Španělsko věc netypická. Hlavním vánočním svátkem totiž není 24. prosinec, nýbrž 6. leden. Však také španělské dárečky nenosí Ježíšek, ale právě tři králové.
Zavedení nových vánočních zvyků není tou jedinou změnou. Ceny za nemovitosti a za pozemky se vyšplhaly na desetinásobek a zaparkovat ve větších městech je zde daleko větší problém, nežli v Praze na Národní třídě. Horší proto, že se parkuje skutečně všude, na zákazu zastavení, na stanicích autobusů, na chodníku a velmi často i v druhé řadě – a stejně to nestačí!
Jih
Mezinárodní letiště Tenerife Sur se nachází na jihu ostrova, kde kvůli obrovskému nárůstu turismu vyrostla v jeho blízkosti od samotných základů celá nová města: Playa de las Americas a Costa Adeje.
Všeobecně se dá říct, že jih navštěvují především po slunci hladovějící mladší turisté a rodiny s dětmi. Je to dáno jednak přístupnějšími a světlejšími plážemi, jednak teplotním rozdílem mezi hornatým severem a plochým jihem, který je znát především v hlavní sezoně, tedy od listopadu do dubna. Jih je zhruba o pět stupňů teplejší a má také více slunečních hodin. Co se však týče pozoruhodností, původních osad a rázu krajiny, je sever bezpochyby daleko zajímavější. Po čtyřech dnech strávených v hotelovém komplexu RIU Arecas máme té jednotvárnosti a nudného nicnedělání plné zuby. Balíme kufry a vyrážíme půjčeným autem na sever. Je Štědrý den a sluníčko rozpálilo kapotu na třicet stupňů …
Sever
„Tak co,“ ptám se Pedra v popojíždějící koloně aut a nastavuji klimatizaci na chladivých devatenáct stupňů, „jaké máš vánoční pocity?“
Na těch devadesát kilometrů po severojižní dálnici potřebujeme hodinu a půl, přestože je povoleno tempo sto dvacet. Sice nikam nespěcháme, ale stejně to jde na nervy.
„Zatím nic moc,“ přiznává Pedro a sleduje okolní krajinu, pokud mu zrovna nebrání ve výhledu jeden z kamionů. Příčinou kolony jsou stavební práce, k dvouproudé dálnici totiž přibude ještě třetí pruh. Když konečně rozestavěnou dálnici u Los Realejos opouštíme, mění se vzhled krajiny jako mávnutím kouzelného proutku. Z holých, nic neříkajících pahorků, se náhle stávají hory plné hustých porostů a před bílými domky kvetou ve všech barvách oleandry, vánoční hvězdy a petúnie.
Ubytováváme se v jednom z apartmánů s výhledem na moře a pozorujeme z terasy malý záliv plný skal, o které se s hlasitým třeskem tříští pětimetrové vlny. Na jedné straně sahá moře až k obzoru, na té druhé se majestátně tyčí Pico del Teide, se svými 3.718 metry nejvyšší hora Španělska.
„Neuděláme si výlet do hor?“ ptá se mě Pedro a bere mi před nosem poslední plátek delikátní sušené šunky.
Mlčky souhlasím a začínám zkoumat podrobnou mapu ostrova. Po chvíli hledání konečně nacházím zajímavý cíl a s prstem položeným na malou vesničku s neobvykle krátkým jménem Masca strkám Pedrovi rozloženou mapu před žvýkající obličej: „Sem pojedeme! Podívej, cesta vede jak podél moře, tak i přes hory, a ta klikatá silnička slibuje krásnou přírodu bez velkého turistického ruchu.“
Cesta je to skutečně nádherná, ale s tím ruchem jsem se přepočítal. Masca patří k nejoblíbenějším výletním cílům, který, bohužel, navštěvují i autobusové výpravy. Příkré stoupání a serpentiny, které se zakrucují až o sto osmdesát stupňů, způsobují, že se po uzounké silnici táhne tempem dvacet několikakilometrový drak osobních automobilů a příliš velkých autobusů. To má ovšem jednu výhodu – alespoň pro Pedra. Zatímco já sleduji provoz, můj přítel se kochá krásou kaňonů, hor a překypující zeleně: „Víš, že tady v zimě rostou hříbky a lišky?“
„Nekecej!?“ divím se.
„Jo,“ trvá na svém Pedro, „říkal mi to včera číšník v restauraci. A mají je dokonce na jídelníčku!“
Přestože je jízda zdlouhavá, návštěva Mascy se opravdu vyplatí. Otevírá se před námi hluboká rokle, kde se v příkrých srázech mačká na sebe několik domků. Jejich bělost září mezi kvetoucími kaktusy a vysokými palmami a na konci rokle se otevírá pohled na modravé moře. U silnice nacházíme jeden malý obchůdek, kde prodávají i vlastní víno, a tak usedáme k jednomu z mála stolků, necháváme si nalít dvě sklenky na ochutnání a zasněně hledíme na tu boží krásu.
Puerto de la Cruz
Na rozdíl od nově vybudovaných měst na jihu, má sever městečka, která si alespoň z části svůj původní charakter zachovala. Nejzajímavějším městem s největší nabídkou atrakcí je Puerto de la Cruz. Seznámit se se všemi jeho zajímavostmi zabere hodně času, už jen na návštěvu světově uznávaného, mnohokrát oceněného Loro zoo-parku potřebuje člověk celý den. Loro parque vznikl původně jako obrovská voliéra pro více, než 300 druhů papoušků, ale díky různým finančně silným nadacím se rozrostl v zoologickou zahradu s různými exotickými zvířaty, včetně delfinária a tzv. planety tučňáků.
Co se týče koupání, nabízejí se v Puerto de la Cruz dvě možnosti. Lago Martiánez, východně od středu města položený komplex několika bazénů s mořskou vodou, a Playa Jardín, překrásně upravená pláž v západní části, nedaleko Loro parku. O oba projekty se zasloužil César Manrique, jeden z nejznámějších španělských umělců dvacátého století. V roce 1992 zesnulý Manrique pocházel ze sousedního ostrova Lanzarote, kde se proslavil nejen jako architekt a sochař, ale také jako velký ochránce přírody.
Restaurací je tady všude jako máku a jen čirou náhodou nacházíme s Pedrem už první den takovou, která přesně odpovídá našemu vkusu. Označení „restaurace“ je přitom hodně přehnané, jedná se spíše o malý stánek s řadou plastových židlí a stolků a s kýčovitými slunečníky od Coca-Coly. Sedíme ale na čerstvém vzduchu, díváme se na moře a na čilý ruch v přístavu, a hlavně – vybíráme si jídlo z právě ulovených ryb a mořských plodů, které jsou vystaveny na pultě. Den co den, celých dvanáct dnů, sem chodíme na výtečný dvouhodinový oběd, aniž by se nám cokoliv z toho přejedlo. Ceny jsou přitom lidové, ve dvou platíme včetně vína něco okolo třiceti eur.
„Mňamňam, tak tohle mi bude chybět,“ povzdechne si Pedro poslední den, když odsouvá prázdný talíř.
„Jenom tohle?Doma budou dneska tři, možná čtyři stupně, a vůbec bych se nedivil, kdyby navíc pršelo …“ připomínám mu na tuto dobu obvyklé počasí střední Evropy.
„Sakra!“ otřese se Pedro a bezděčně pohlédne na své bosé nohy v otevřených sandálech.