Je to moje první návštěva, a tak se nejprve obracím na vrátného: „Dobrý den. Kde tady, prosím Vás, najdu Správu sociálního zabezpečení?“
„Ta je v prvním patře,“ odpoví pohotově vrátný.
„Děkuji. A výtah?“
„Hned vpravo, za rohem. Ale ten v prvním patře nestaví.“
To mi nejprve bere dech: „Jak, nestaví!?“
„No, nestaví. Ale můžete jet do druhého patra a pak sejít dolů,“ doporučuje mi ten laskavý muž.
„Sejít? S kočárkem?“
Vrátný jen bezradně pokrčí rameny.
Stírám si pot z čela. Takové tahání kočárku po schodišti, včetně malého dítěte, to dá zabrat i dospělému muži v nejlepších letech! Nežli se věnuji samotnému účelu mé návštěvy, ptám se rozhořčeně dotyčné úřednice na problém s výtahem: „Víte, proč tady na patře nestaví výtah?“
„To je tak,“ vysvětluje mi ochotně žena, „my tady na prvním patře zavíráme dříve, nežli kanceláře na ostatních patrech. A tak tu výtah nestaví, aby se nám tady náhodou po pracovní době netoulala nějaká individua a nevykrádala kanceláře.“
„Copak nezamykáte?“
„To ano, zamykáme, ale stejně by se sem mohl někdo vloupat, když tady nikdo není!“
Na to nemám slov. Hlavní klientela Správy sociálního zabezpečení bude asi každému jasná: důchodci, v horším případě o berlích, maminky s kočárky i s bříškem a invalidé na vozíčkách. Samotná budova má sice bezbariérový přístup, ale výtah v prvním patře prostě nestaví. Ze strachu, že by se sem někdo mohl vloupat …
Úřednice mi doporučila obrátit se v téhle věci na správce domu, ale nač chodit ke kováříčkovi, že? Napsat mail na Ministerstvo práce a sociálních věcí trvá zhruba dvě minuty – co bych měl také dlouze líčit. Stačí adresa dotyčného úřadu a zmínka o výtahu, který z bezpečnostních důvodů nestaví. Po necelých třech týdnech dostávám radostné sdělení z ministerstva: „Výtah nyní staví i v prvním patře.“
Tento příběh se odehrál zhruba před rokem, ale to ještě blog respektu neexistoval. Přesto, že není zrovna aktuální, dávám ho nyní čtenářům k dobru, abych pro změnu prezentoval i rychlé a nebyrokratické vyřizování některých oprávněných stížností, a abych měl dobrý důvod obrátit se na všechny občany naší republiky s jednou velkou prosbou: „Všímejte si a nebuďte lhostejní. Někdy to totiž stojí za to!“