Ve čtvrtek pak zase jeden přibude, tedy šest, a když si ty první čtyři dny v týdnu sečtu, dostávám se na hrdých 24 seriálů. Ale pak, jako když utne! Celý víkend, počínaje pátkem, mají seriály zřejmě volno. Že by nám to programoví ředitelé dělali naschvál? Zrovna, když člověk kouká, aby vypadnul někam do přírody, na chalupu, nebo na návštěvu u příbuzných, běží zajímavé celovečerní filmy – pak ovšem na obou programech současně, aby se ti, kteří přece jen zůstanou doma a sledují televizi, mohli naštvat, protože o jeden snímek přijdou.
Volný trh znamená konkurenční boj o získání větší přízně diváků, a tím i o vyšší příjmy z reklam. Dalo by se tedy očekávat, že se ta dvě média budou předhánět v kvalitě vysílaných pořadů. Ale kdepak! Vypadá to spíše na tichou dohodu mezi dvěma konkurenty, na dohodu o věčné remíze.
Vracíme se z návštěvy u babičky – je neděle podvečer a Večerníčka stíháme jen tak tak. Ohříváme ještě babiččinu svíčkovou a kolem osmé dáváme děcko spát. Byl to rušný a náročný den, a tak se těším na chvilku klidu strávenou před televizní obrazovkou. Ve 23:35 začíná film, ve kterém hraje Richard Dreyfuss, můj oblíbený herec. Sice trochu pozdě, ale co se dá dělat. Na minutu přesně usedám na pohovku, načechrávám si polštář a zapínám televizi. Běží nějaký dokumentární pořad a tak nahlížím do programu, jestli jsem náhodou nepopletl čas. Nepopletl.
„Miláčku, pojď už,“ volám na ženu, která si připravuje rozvrh na druhý den, „za chvíli to začíná.“ „Za minutku,“ odpovídá žena. Jak už to ale u žen bývá, trvá taková minutka téměř čtvrt hodiny. Ve 23:49 konečně usedá vedle mne. Zatím jí neušly ani titulky, protože předfilm teprve končí.
„Tak teď,“ těším se a beru ženu za ruku. Ale chyba, dochází mi, když se na obrazovce místo Dreyfusse objevuje začínající reklamní blok! Dívám se na hodinky a na mobil, abych si srovnal čas. Ale není co srovnávat, hodinky jsou stejně přesné, jako údaj na displeji. Ve 23:53 konečně začíná film, na který už 18 minut čekáme. Teprve časem jsem pochopil, že je to v ČR naprosto normální jev, nad kterým se kupodivu nikdo nepozastavuje. Kam se vlastně ten ztracený čas poděje? Zprávy začínají ještě přesně, tak co tady nehraje? Copak nevědí v redakci, jak dlouho který pořad trvá? I reklamní bloky se dají do vysílacího času započítat, chtělo by to jen trochu snahy …
Dívám se častěji na německé programy a velmi si cením toho, že jsou otištěny i v českých televizních přílohách. Narážím ale na další českou legrácku. Názvy pořadů jsou totiž přeloženy do češtiny.
„Proč, proboha?“ ptám se nejprve sám sebe a posléze i v dopise dvěma redakcím. Pokud někdo němčinu neovládá, stejně se na německé programy dívat nebude! Jestliže ale německy umí, na co potom zbytečné překlady do češtiny, které musí nejprve někdo udělat – a to určitě ne zadarmo!? A co si pak s takovým programem počnou všichni ti turisté, zaměstnanci zahraničních firem a vůbec cizinci z německy mluvících zemí? „Eine schrecklich nette Familie“ je jeden z mála oblíbených seriálů a v překladu znamená „Strašlivě milá rodinka“. I kdyby si vzal Němec do ruky slovník, v životě nemůže z programu vyčíst, o jaký pořad se zde jedná. V programu RTL je totiž uveden jako „Ženatý se závazky.“
Reakce na mé dopisy jsem se ani po půl roce nedočkal.
Na jedno téma
Další článek na téma „Jak daleko je k zbláznění“: Martin Rosocha