Deset kilometrů od Chomutova se nachází nepatrná víska Vysočany. Víska už se vlastně nedá říct, ta zanikla před mnoha lety, v důsledku energetické, důlní a vodohospodářské činnosti, stejně jako 37 dalších vesnic v okrese Chomutov od šedesátých let. Ve Vysočanech bylo srovnáno se zemí na osmdesát domů a zůstala tak jen torza kostela, příslušné fary a bývalého hospodářského stavení. Obec Hruškovice se v roce 1993 rozhodla investovat 80 milionů korun a vystavět ve Vysočanech moderní krematorium, jehož provoz byl zahájen už dva roky poté a za uskutečněné dílo dokonce obdržela čestné uznání v mezinárodní soutěži FORARCH-stavba roku. Následně byla zrekonstruována také fara a z ruiny hospodářského stavení se stal stylový, vkusný hotel s příjemnou restaurací. V roce 2001 pak byla ukončena i rekonstrukce kostela Sv. Václava.
Dnes je to hezké místo. Přes týden tu bývá klid, ale o víkendech jakoby se s návštěvníky roztrhnul pytel – to když přijíždějí němečtí turisté, aby doprovodili nebožtíka na jeho poslední cestě, ale přidávají se i obyvatelé z okolních vesnic a z nedalekého Chomutova, kteří chtějí sledovat neobvyklou podívanou. Zpopelnění není žádná levná záležitost ani u nás, ale v Německu jsou ceny až desetinásobné. To je jeden z důvodů, který zároveň umožňuje německým pohřebním firmám nabízet discountové ceny. Ten druhý důvod je ale mnohem důležitější a leckterý z pozůstalých za něj rád připlatí: jedná se o rozptylování popela spojené s atrakcí, kterou si hned tak každý nemůže dovolit – s letem v horkovzdušném balonu. Letenka pro jednu (živou) osobu přijde na víc, než pět tisíc, a zaplatit celý balon tak znamená investovat něco přes 30.000 korun.
Jsem přímým svědkem jedné z akcí a nemohu říct, že bych měl dojem něčeho neetického nebo nevkusného. Pozoruji asi tak šedesátiletou paní, vdovu, které pomáhá několik lidí do nevelkého koše. Je statečná, nenechá na sobě znát ani napětí, ani strach, přestože balonem letí poprvé a pravděpodobně i naposled v životě. Sotva se balon vznese a míjí ve dvaceti metrech špičatou věž kostelíka, žena v černém bere do rukou urnu a otevírá ji. Do popela jsou přimíchány květy, což je jednak symbolické, jednak lépe viditelné pro pozorovatele, kteří zůstali na zemi. Ta paní cosi šeptá, vidím jak pohybuje rty a vzápětí se pod košem vytváří malý obláček, který se během několika vteřin rozptyluje ve větru, aby pak pomalounku klesal k zemi, na neposečenou louku. Je to dojemný moment – a nejen pro ni. Sotva se balon opět dotkne země, přispěchávám, abych jí pomohl z balonového koše ven. Vidím, jak jí stékají slzy po tvářích, ale její oči nejsou zastřené. Září, a vyjadřují tak ve spojení se slzami štěstí i smutek zároveň. Na chvilku se odvrátím, abych si nenápadně otřel oči do rukávu.
Ne každý zákon je smysluplný a ne všechny vyhlášky, které jsou v Německu zavedené, jsou dobré. I přehnaná byrokracie by měla akceptovat poslední vůli zesnulého člověka. Vždyť o co jde? „Prach jsi a v prach se obrátíš!“ Vládě, která vytváří takovéto zákony, nemůže zbýt nakonec nic jiného, nežli truchlit s pozůstalými – truchlit nad únikem daní, nad únikem domácích podnikatelů do zahraničí. Chomutovsko se naopak může radovat. Nejen z důvodů lidských a morálních, že splní poslední přání zemřelého, ale také z důvodů ekonomických. Čeští podnikatelé, ať už samotné krematorium nebo hotely a restaurace, ale také obchodníci se suvenýry, balonové firmy a zprostředkovatelé služeb, ti všichni profitují z obchodu se smrtí. Buďme tedy rádi, že naši politici nekopírují všechno, co je ve vyspělém Německu zavedeno.