Podražení například pohonných hmot a tabákových výrobků nemá se zavedením eura nic společného, v těchto případech jde o navýšení spotřebních daní a o celosvětový pohyb cen. Také opětovné zvýšení DPH vytlačilo v Německu ceny nahoru, ale ani tentokrát za to nemůže euro. Proč tedy ta jízlivá přezdívka „teuro"? (Jde o slovní hříčku – teuer znamená drahý, teuro by se tak dalo přeložit jako „draháč").
Salátová okurka stála v roce 2001 ještě 95 feniků, v roce 2002, hned po zavedení eura, zaplatili Němci za stejné zboží 89 centů. To odpovídá zdražení o téměř sto procent! A podobně tomu bylo u většiny zeleniny, ovoce, u chleba a pečiva, kávy, prostě u těch „maličkostí", které patří k dennodenní potřebě.
Mnoho podnikatelů a obchodníků využilo změny cenového označení k nenápadnému zdražování udáváním opticky nižších cen, které však neodpovídaly danému kurzu. Takže to, co stálo dříve 29,90 DM, si mohl s novou měnou koupit člověk už za „pouhých" 19,95 EUR. Ono to sice na cenovce při prvním pohledu vypadalo levněji, jenže ve skutečnosti takové zlevnění znamenalo podražení o 30% (kurz: 1 EUR = 1,95583 DM). Na výplatní pásce byl ovšem přepočet mzdy do posledního centu přesný.
Lžou tedy statistiky, když udávají průměrné zdražení ve výši tří procent? Jistěže ne! Subjektivní nekorektnost těchto údajů by mohla spočívat v tom, kdyby do výpočtu byly zahrnovány i prodejní ceny luxusních lodí, dopravních letadel, drahých šperků, zbraní a podobných produktů, které se na nákupní listině normálního spotřebitele pochopitelně nikdy neobjeví. Zrovna tyto produkty za miliony eur byly ale v důsledku srůstajícího trhu a dalších globálních i vnitrostátních změn skutečně zlevněny. Z pohledu státu, bank a finančních úřadů jsou tedy statistiky správné, na samotné občany ale působí zmanipulovaně, naprosto nereálně a v mnohých případech až směšně.
Německo zažilo cenový šok, se kterým se především starší generace dodnes nedokázaly smířit. Existuje celá řada organizací, jako například Německé hnutí nebo sdružení Za zrušení eura, které usilují o návrat marky a vyhlášení referenda. Naděje na úspěch je samozřejmě mizivá. Což o to, hlasů by se našel dostatek, jenže ústava SRN neumožňuje referendum na spolkové úrovni! Proto také němečtí občané neměli možnost rozhodovat o tak zásadních a důležitých věcech, jako například sloučení obou států, později vstup do EU nebo přijetí eura.
Příkladná demokracie? Těžko! Jen několik desítek poslanců rozhodlo o budoucnosti celého národa, o životě a osudech osmdesáti milionů občanů … A jak je dnes na ekonomickém i sociálním vývoji SRN vidět, nebyla to zrovna ta nejlepší rozhodnutí.