„Co se dá dělat,“ povídám ženě, „budu muset na pohotovost.“ Načež otevírám webové stránky hlavního města Prahy, abych zjistil, kde se nachází nejbližší stomatologická pohotovost. Zjišťuji jen dvě taková zařízení – to není na milionové město zrovna mnoho. Mám ale jiné starosti, než abych se zamýšlel nad počtem lékařů.
„Nedá se to vydržet do pondělka?“ navrhuje moje drahá polovička a poukazuje na nevalnou pověst pražské zubní pohotovosti. „To tedy nedá!“ prohlašuji rozhodně a volám taxi. Navíc těm zvěstem moc nevěřím, sám jsem ještě nikdy na pohotovosti nebyl a ani neznám nikoho, kdo by mohl hovořit z vlastní zkušenosti.
Bolest mi přímo čiší z očí a taxikář projevuje soustrast: „Copak?“
Namísto dlouhého vysvětlování udávám adresu: „Palackého pět, zubní pohotovost.“
V tuhle noční hodinu je provoz zanedbatelný, a tak už po deseti minutách jízdy zastavujeme před ošuntělou budovou. „Fakt tam chcete jít?“ ptá se mne ještě muž za volantem a udiveně kroutí hlavou. Jen pokrčím rameny. To už je druhé varování a samotný vzhled budovy také moc odvahy nedodává. Ale co jiného mi zbývá …?
Vnitřní zařízení odpovídá zcela zevnějšku a kladným dojmem na mne působí pouze skutečnost, že jsem zde jediný pacient. Předkládám na požadavek sestry občanský průkaz a kartu VZP, načež usedám do křesla, zavírám oči a začínám se modlit se ke všem bohům, kteří mne v tu chvíli napadají, aby byl mému utrpení brzy učiněn konec. První slova, která od služby konající lékařky zaslechnu, připomínají tvrdý výcvik mariňáků. „Nedělejte tady žádné scény!“ oboří se na mne, když několikrát hlasitě zasyknu a hmatám neukázněně po kelímku, abych si vodou zchladil pronikavou bolest. Vzápětí se pouští zubařka do práce. Proklepává zub po zubu a podle mých reakcí nakonec usuzuje, že se bude asi jednat o zánět pod můstkem.
„No jo, s tím ale nic nenadělám,“ říká si sama pro sebe.
„Což takhle zrentgenovat?“ zapojuji se nesměle do jejího monologu.
„Rentgen tady nemáme!“ odsekne zamračená lékařka, chápe se vrtačky a začíná mi navrtávat zdravý zub vedle můstku. Bez jakéhokoliv vysvětlování a dokonce – bez injekce! Mám dojem, jako bych se ocitnul několik století zpátky a hlavou mi v tu chvíli probíhají hrůzostrašné historky o Čachtické paní. V pudu sebezáchovy vyskakuji z křesla a strhávám si bryndáček.
„Počkejte,“ snaží se mne zadržet překvapená lékařka, „to přece nemůžete!“
„Že nemůžu? Ha! To teda můžu!“ s těmito slovy beru ze stolku svůj OP i zdravotní průkazku a prchám z ordinace.
Nevím, který z bohů moji modlitbu vyslyšel a jak si onu tichou prosbu vlastně vyložil, nicméně po necelých pěti minutách stojím opět na ulici. Sice s děravým zubem, ale světe div se, bez bolestí! Řekl bych, že jsem právě prodělal nový způsob stomatologického ošetření – šokem a psychickým nátlakem.
Nepatřím k lidem, které špatně fungující věci nechávají v klidu, a tak jsem zaslal stížnost na ministerstvo zdravotnictví. Ministerstvo ji předalo magistrátu, jako zřizovateli zmíněného pohotovostního oddělení, odkud jsem po několika týdnech obdržel následující sdělení:
1. dotyčná zubní pohotovost rentgen má
2. injekce může při zánětech způsobit pravý opak, tudíž bolest ještě zvýšit
3. rekonstrukce budovy a nové vybavení jsou „již v plánu“
Moje zubní lékařka, které jsem dopis ukázal, se nad vysvětlením, že injekce proti bolestem může bolest ještě zvýšit, přímo rozesmála a pobavil se i její kolega: „Kdeže jste to, člověče, byl? Palackého? Nojo, to přece ví každý, jak kvalitní a odbornou péči poskytuje pohotovost!“ znělo jeho ironického poučení.
Každý? Asi měl pravdu, protože dnes se mi dostal náhodou do rukou článek, který svědčí o tom, že o problému ví i ministerstvo zdravotnictví – a to už je co říct! Článek není sice aktuální, byl zveřejněn v Právu už 14. července, ale přesto zajímavý: „Množí se stížnosti občanů, kteří neví, kam se obracet v případě potíží se zuby, což může být nepříjemné,“ uvedl pan David Rath jako komentář ke svému (tehdy ještě ministerskému) rozhodnutí, že nejpozději od 1. září 2006 musí přímo řízená zdravotnická zařízení, která mají zubní oddělení, zajistit akutní stomatologickou péči 24 hodin denně. Až překvapivě pozitivní nařízení, s ohledem na Rathovu pověst. Ještě překvapivější se mi však jeví reakce (ve stejném článku) prezidenta České stomatologické komory, pana Jiřího Pekárka: „Je to podle mě příkaz zbytečný, který odvádí pozornost od jiných problémů. Řada stomatologických klinik má i lůžková oddělení a takovou službu zajišťuje již dávno.“
Řada klinik zajišťuje takovou službu již dávno …? Proč tedy chudák pacient, v nouzi nejvyšší, neví, kam jít!? Odkaz na odborné kliniky nenajde ani na stránkách města, ani ho neobdrží na lince tísňového volání. Tam je totiž ještě pořád všechno při starém, takže v Praze nakonec stejně skončí v hororovém kabinetu Palackého 5.
Chyba je očividně tam, kde ji člověk také očekává – ve špatné komunikaci mezi ministerstvem, krajem a obcemi.