Reklama
 
Blog | Petr Behenský

Aljaška a Yukon – po stopách zlatokopů

V srpnu 1896 narazil George Carmac s několika indiány poblíže soutoku řek Klondike a Yukon na zlatou žílu. Nežli se ale zpráva o nálezu donesla do civilizace, trvalo to téměř celý rok. Zlatá horečka pak vypukla v červenci roku 1897, kdy se do odlehlých končin vypravily tisíce zlatokopů ze západního pobřeží USA, později se k nim přidali i Evropané a Číňané. Řada z nich velkým útrapám cestou podlehla a ještě více se jich před dosažením samotného cíle vrátilo - někteří dobrovolně, jiní z donucení ochránců zákona, kteří nechávali projít horskými průsmyky jen ty, jejichž vybavení a zásoby potravin dosahovaly váhy minimálně jedné tuny. Přesto ale dorazilo k těmto legendárním nalezištím zlata na 40.000 dobrodruhů.        

Anchorage a Denali park – ještě v civilizaci
Připravujeme se na přistání," oznamuje pilot po devíti hodinách letu: „Místní čas v Anchorage je 11 hodin a 12 minut, zataženo, teplota vzduchu činí 17 stupňů Celsia …"
S ohledem na skutečnost, že máme začátek srpna, žádná velká sláva!
Anchorage je relativně malé a přehledné město, ve kterém žije zhruba čtvrt milionu obyvatel, přesto je to s odstupem největší centrum civilizace v tomto US-státě. Hned na druhé místo se řadí Juneau, hlavní město Aljašky, které ale čítá jen něco málo přes 30.000 obyvatel. Na letišti už na nás čeká zaměstnanec společnosti Cruise America, aby nás dovezl na firemní parkoviště uprostřed města, kde v několika řadách stojí nejrůznější typy karavanů. Ten náš patří k těm nejmenším, ale pro dva dospělé poskytuje dostatečný komfort – jedno velké dvojlůžko, sprchu, WC, plynový sporák a lednici. Nádrže na vodu i na benzín jsou plné, a tak nakupujeme v jednom z velkých supermarketů dostatek zásob, načež opouštíme Anchorage, abychom ještě za světla dorazili do národního parku Denali. Na to, že má Aljaška 1,7 milionů čtverečních kilometrů, je to vlastně jenom kousek. „Pouhých" 400 kilometrů.
Pedro řídí a já spokojeně relaxuji na sedadle spolujezdce. Mapy není zapotřebí, ani jakékoliv navigace, silniční síť je zde natolik jednoduchá, že by snad řidič nedokázal zabloudit, i kdyby se o to sebevíc snažil.
Víš vlastně, komu Aljaška dříve patřila?" zkouší mne Pedro z mých vědomostí.
Jistě. Přece Rusku …"
Jo. A víš také, za kolik dolarů ji car Alexandr II. tehdy Američanům prodal?"
To netuším, a tak mi nezbývá, nežli pokrčit rameny.
Za 7,2 milionu. To byl v dějinách lidstva pravděpodobně ten nejlevnější prodej pozemku! Představ si, za čtyři dolary jeden čtvereční kilometr, tedy 0,0004 centu za čtvereční metr! A přitom se Američanům do té koupě ani nechtělo, senát tenkrát rozhodl s většinou jen jediného hlasu."
Kdy to vlastně bylo?" ptám se Pedra, který si očividně před cestou historii Aljašky nastudoval, a teď se přede mnou vytahuje.
V roce 1867. O třicet let později tady pak našli zlato a v roce 1968 také obrovská ložiska ropy. To museli mít Rusové pěknýho vzteka!"
Je sedm hodin večer, když konečně vjíždíme do národního parku Denali. Po 15-ti kilometrech pak naše jízda končí – dál se smí jen pěšky, na kole, nebo jedním z autobusů, které zde pravidelně pendlují. Jsme oba zklamáni. Očekávali jsme pustou divočinu, kde je člověk odkázaný jen sám na sebe a na své zásoby, tichou a původní přírodu bez zásahů civilizace, bez obchodů, informačních stánků a pendlujících autobusů. Parkujeme tedy na vyhrazeném parkovišti, připojujeme karavan k elektrické síti a Pedro se pouští do vaření. Já si mezitím studuji informační leták, který jsme při vjezdu obdrželi. Nahlas pak Pedrovi předčítám:
Národní park Denali byl založen již v roce 1917 a původně se jmenoval Mount McKinley, podle nejvyšší hory severní Ameriky (6.195m), která je zde vedle pozorování medvědů a sobů tou největší atrakcí. Celý park má rozlohu téměř 25.000 km² a za rok ho navštíví více než 400.000 návštěvníků. K polárnímu kruhu to je odtud necelých 300 kilometrů …"
Hele, fakt tady chceš jezdit po parku autobusem?" přerušuje Pedro můj výklad, „Já jsem tedy zásadně proti!"
Nemusím se moc dlouho rozmýšlet, abych dal Pedrovi zapravdu: „Okay, zítra ráno vypadneme. Co to vlastně kuchtíš?"
Nic grandiózního. Opečený lunchmeat s hořčicí a chlebem."

Chicken a rýžování zlata
Hned po snídani opouštíme Denali a pokračujeme v cestě dál na sever. Po několika stech kilometrech se situace konečně mění – jiné karavany nebo auta potkáváme už jen zřídkakdy a navíc se slunce prodralo mezi mraky, takže máme příjemných dvaadvacet stupňů, na které pohodově vystačí tričko s krátkým rukávem.
Další dny i noci teď trávíme podle našeho gusta. Bez plánování zastavujeme tam, kde se nám líbí, a zůstáváme tak dlouho, jak se nám zachce. Sprchu a WC v karavanu vůbec nepoužíváme. Svoji potřebu děláme venku a myjeme se zásadně v řekách a jezerech, u kterých kempujeme. To samé platí většinou i pro sporák. Den co den rozděláváme malý ohýnek, u kterého pak sedíme ještě dlouho do noci, popíjíme pivo, nebo čaj s rumem, nasloucháme tichu lesa a pozorujeme na obloze neobvykle jasná, zářící souhvězdí. V kuchyňských pracích se pochopitelně střídáme – jeden den má službu Pedro, druhý den já.
Chystám se zrovna do vaření, maso na guláš už mám nakrájené a v hrnci se smaží nakrájená cibulka, když zaslechnu Pedrovo volání:
Pojď sem! Dělej, pojď sem. To musíš vidět!"
Čekám přinejmenším grizzlyho nebo zlaté valouny, ale mýlím se. Potřebuji udělat jen dvacet kroků, a pak už nestačím zírat. Uprostřed mýtinky stojí Pedro s rozpaženými pažemi, a kam až oko dohlédne, všude kolem něj jen samé křemenáče. To nejsou desítky, ale snad stovky parádních hub. Oči se mi rozzářily a okamžitě vím, čím budu dnešní guláš ochucovat …
Dalším nezapomenutelným zážitkem těch prvních dnů je pro nás rýžování zlata. U břehu řeky Tanana, která je jedním z přítoků Yukonu, nacházíme starou polorozpadlou budovu. Kdysi to bývala těžební hala, zbitá ze dřeva a kusů plechu, ve které se nacházely různé mašiny a pohyblivé pásy, dopravující vytěženou horninu do obrovských sít a myček. Tahle továrna na zlato musí být už desítky let opuštěná. Plechy zrezavěly, dřevěné trámy ztrouchnivěly a široko daleko není vidět ani živáčka. To ovšem neznamená, že by tu už žádné zlato nebylo k nalezení! Moderní zlatokopové se jen posunuli kousek dál, na nová, ještě neprozkoumaná místa. Viděli jsme jich cestou několik a přišli tak o romantickou představu o dolování zlata – pojízdné bagry s dlouhými rameny, mechanická síta, elektrické vodní pumpy, obří náklaďáky a samozřejmě také hluk, jako na každém jiném staveništi.
Naše náčiní se oproti tomu omezuje na jednoduché vybavení kuchyňky, a tak si každý bereme do rukou jednu pánev, zálesácký nůž, a rozkročmo v bublající řece vymýváme oblázky i usazený písek, v bláhové naději, že nalezneme nějaký ten nugget. Po čtyřech hodinách rýžování to vzdáváme. Sem tam sice zůstává na pánvi zlatý prach, ale je ho tak málo, že to za ta bolavá záda nestojí.      

Jsme pátý den na cestě a chystáme se překročit hranici do Kanady. Podle mapy se nabízí poslední příležitost k nákupu a tankování v místě s veselým jménem Chicken (kuře). Nevím proč, ale očekáváme městečko, nebo alespoň malou osadu, kde se člověk může projít ulicemi, vybrat si restauraci, zapadnout do jednoho z místních salónů, nebo si prohlédnout třeba muzeum.
Překvapeně teď zíráme na čtyři „budovy", které tvoří celou osadu – malý obchůdek, bar s kulečníkem, obytný srub a suchý záchod. Centrum ještě doplňuje benzínové čerpadlo. Tak tohle je Chicken! No, koneckonců je to po třech dnech náš první kontakt s lidmi, a tak využíváme všech vymožeností této krátké zastávky. Tankujeme benzín, dokupujeme ještě nějaké potraviny, pak si dáváme podchlazené pivo a na závěr testujeme veřejnou kadibudku.             

Reklama

V Dawsonu v salónu a setkáni s grizzlym
Opouštíme na několik dní Aljašku, abychom navštívili tolik opěvované město Dawson a neméně proslavenou řeku Klondike. Nikterak nespěcháme, počasí nám přeje a navíc nás doprovází úžasná scenérie zasněžených vrcholků Rocky Mountains, které se zrcadlí v modrozelených hladinách horských jezer.
Kdysi úžasně prosperující Dawson City vzniklo právě v dobách zlaté horečky. Bylo tehdy hlavním městem kanadské provincie Yukon Territory a čítalo přes čtyřicet tisíc obyvatel. Většina z nich sem přišla za zlatem. Jejich cesta začínala obvykle na západním pobřeží USA, odkud se dopravovali parníkem do malého přístavu v Skagway na Aljašce. Následoval pěší marš až k jezeru Bennett Lake, kde si vyráběli provizorní loďky a vory, aby se pak po řece Yukon dopravili až do Dawsonu. Jen po vodě to bylo neuvěřitelných 740 kilometrů. Dnes má Dawson pouhých třináct set obyvatel a hlavním městem provincie se už v roce 1952 stal jižněji položený Whitehorse.
Naše první kroky vedou pochopitelně do místního salónu, který již zvenčí připomíná staré „zlaté" časy. A stejně tak je tomu i uvnitř. Na malém pódiu tancují čtyři dívky kankán, muzika vyhrává a usmívající se servírky roznášejí mísy opečených žebírek, smažené cibulové kroužky a kuřecí křidýlka. Sedáme si k baru a objednáváme. Když se servírka po chvilce vrací se dvěma sklenicemi piva, klade nám obligátní, všude se opakující otázku: „Copak jste vy dva za národnost?"
Češi," odpovídám.
Češi? Jako Eskymo Welzl?"
Jo, jeho krajané," culím se na slečnu.
Pedro se diví: „Jaký Eskymo? Myslí snad Jana Welzla, toho cestovatele?"
Přesně toho," vysvětluji Pedrovi, „on je totiž tou nejznámější a největší osobností v celé historii Dawsonu. Strávil tady posledních osm let svého života! Navíc nebyl jen cestovatel, ale také spisovatel, vynálezce a dokonce i náčelník jednoho eskymáckého kmene. Proto také ta přezdívka Eskymo Welzl …"
Ještě jsme ani nedopili a slečna už před nás staví další dvě sklenice: „Tohle jde na účet podniku, chlapci. To víte, Čechy tady vidíme jen málokdy!"

Po prohlídce Dawsonu pokračujeme dál na jih, projíždíme ještě městem Whitehorse, a pak se opět dostáváme do končin, kde je pravděpodobnější potkat medvěda, nežli člověka. Těch jsme ostatně už na Aljašce viděli několik. Sice žádného grizzlyho, ale i takový černý medvěd dovede pořádně vylekat, hlavně tehdy, když se z ničeho nic objeví před autem a v klídku si to pak mašíruje přes silnici.
Začíná se pomalu stmívat, a tak je nejvyšší čas, abychom se někde utábořili. Sjíždíme ze silnice na jakousi prašnou cestu, která po několika kilometrech končí uprostřed lesa. Není zde sice ani řeka, ani potok, ale na hledání vhodnějšího místa už je příliš pozdě. Rozdělávám tedy oheň, zatímco Pedro napichuje na dlouhý klacek kousky vepřového masa prokládané slaninou. Po půl hodině se už nese lesem lahodná vůně opékaného špízu a mne v ten moment napadá dost podstatná otázka:
„Co myslíš, spí medvědi v noci?"
Já ani nevím," zamýšlí se Pedro nahlas, „asi jak který! Každopádně toho naspí dost přes zimu …"
S přicházející nocí se nebe zatáhlo. Není vidět ani jedinou hvězdu a navíc se dost ochladilo, takže jdeme spát mnohem dřív, než obvykle. Na dobrou noc jen ještě Pedrovi připomínám, že má ráno službu!

Probouzím se kolem sedmé, to už Pedro mezitím připravil chleby se šunkou, míchaná vajíčka a na vařiči vesele bublá voda na čaj.
Chceš ho s rumem?" ptá se Pedro.
Jó. Kapku snesu," odpovídám, beru si kartáček a pastu na zuby a vylézám z karavanu. Obloha je opět jasná, les voní jehličím a kolem vyhaslého ohniště dovádí několik zvědavých svišťů. Opírám se spokojeně o kapotu, zapaluji si první cigaretu a hledím s potěšením na tu boží krásu. Náhle si povšimnu, že kromě svišťů máme ještě jednu návštěvu:
Pedro! Pedro, honem. Tak dělej, člověče, vylez už!" šeptám vzrušeně.
Co je?" huláká Pedro od sporáku.
Pssst, ty vole! Je tady grizzly!"
Ve vteřině je Pedro venku. Beze slov ukazuji na kraj mýtiny, kde rostou metr vysoké keře brusinek. Je to od nás dobrých sto metrů, ale přesto zřetelně vidíme hnědého huňáče, jak si zrovna pochutnává na zralých lesních plodech.
Pedro si nasliňuje prst, aby zjistil směr větru.
Je to dobrý, fouká to k nám," povídá, aniž by od grizzlyho odtrhnul oči.
No tak s ním tedy posnídáme, ne?"
Dlouhé dvě hodiny ho pozorujeme a vzdálenost se postupně zkracuje. Nakonec je od nás pouhých dvacet metrů, ale ještě si nás nepovšimnul. Máme pro jistotu otevřené dveře od auta a vytažená všechna okénka – grizzly vypadá sice nemotorně, ale víme z filmů, jak rychle takové zvíře dokáže zaútočit. Je to úžasný zážitek, který vyvolává smíšené pocity. Trochu strachu, zvědavost, patřičný respekt, obdiv i jistou pokoru. Kdyby sám od sebe neodešel, strávili bychom tak třeba celý den. Kdypak se už člověku nabídne taková příležitost?      

Wrangell rezervát – 300 km pro pivo
Máme v plánu dojet až do Skagway a odtud pak trajektem na poloostrov Kenai. Plán je to sice dobrý, jenže nepočítáme se stávkou, která zrovna postihla lodní dopravu. Bezradně stojíme v přístavu a na pošetilou otázku, kdy trajekt zase pojede, dostáváme jen neurčitou odpověď:
Možná zítra, možná pozítří … Ale zkuste to z přístavu Valdez, tam snad trajekty ještě jezdí, " radí nám tázaný muž.
Díváme se tedy do mapy a hledáme Valdez.
Jejda," ukazuje Pedro po delším hledání na nepatrný bod, „to je cesta tak na dva dny!"
To ano," přitakávám, „ale co chceš jiného dělat? Čekat tady, když ani nevíme, jak dlouho to může trvat? Nasedat a jedeme, vzhůru do Valdezu!"
Stávka nám udělala čáru přes rozpočet. Nejen časově, ale i co se týče našich zásob. To zjišťujeme bohužel až v ten moment, kdy zastavujeme v malé osadě uprostřed Wrangell rezervátu. Podle mapy by tu měl být obchod a hostinec, jenže od místních se dozvídáme, že obojí před měsícem vyhořelo. Dostáváme však tip – 300 kilometrů dál je malý obchůdek, to místo se jmenuje Strelna a jestli náhodou také nevyhořel, nebo majitele nesežral medvěd, dostaneme tam, co potřebujeme. Nemáme už ani krajíc chleba, došla nám veškerá zelenina i těstoviny, a co je nejhorší, také pivo. Ať se nám chce nebo ne, musíme tedy ještě dnes popojet tři sta kilometrů a doufat, že bude otevřeno.
Rusky znějící název Strelna je dokonce vyznačen na mapě. O to větším překvapením je pro nás zjištění, že se jedná o jeden jediný dřevěný dům. Přízemí slouží jako obchod a majitel nás vítá už přede dveřmi. Moc velký výběr tu pochopitelně není, ale kromě piva nacházíme všechno, co potřebujeme.
Pivo tady nevedete?" ptám se majitele.
Ne. Nemám licenci na prodej alkoholu."
Když platíme, všímám si ale jedné malé palety pod pultem, na které je srovnáno přinejmenším sto plechovek piva.
A tohle?" ukazuji na paletu.
To je moje pivo," vysvětluje muž, ale pohled na naše zklamané obličeje ho zřejmě obměkčil, „Víte co? Já vám dám tucet plechovek zdarma, to není žádné porušování zákona. Ale budu vám muset naúčtovat za parkování!"
To je šalamounská nabídka, se kterou nemůžeme nesouhlasit. Náš den je zachráněn! Pokračujeme ještě asi sto kilometrů, pak sjíždíme k malému jezírku a připravujeme se na dobrou večeři, chlazené pivečko a ničím nerušenou noc.

Poloostrov Kenai a řeky plné lososů
Když vjíždíme do přístavu v městečku Valdez, je něco po poledni a tentokrát máme štěstí. Žádná stávka se tady nekoná a trajekt do Sewardu vyplouvá už za půldruhé hodiny. Je zase pod mrakem a navíc fičí ledový vítr, což se projevuje obzvlášť na moři. Máme na sobě každý čtyři vrstvy oblečení, vyhrnuté límce a z paluby lodi pozorujeme namodralé ledové kry, které se pohupují na vlnách. Nemáme sice teploměr, ale oba se shodujeme na tom, že je maximálně dva stupně nad nulou. Občas se jdeme dovnitř ohřát, ale znova a znova se vracíme na otevřenou, nechráněnou palubu. Když kapitán konečně dává povely k zakotvení, dotýká se už slunce svým vypouklým břichem obzoru a barví hladinu klidného moře do ruda.
Tuto noc zůstáváme pro změnu v civilizaci, navštěvujeme ještě přístavní hospodu a pak se v rozmarné náladě ukládáme v našem karavanu ke spánku. Městečko Seward je přitom stejně tiché, jako ten nejhlubší les.

Čirou náhodou, jako ostatně vždycky, nacházíme hned druhý den na poloostrově Kenai jedno překrásné místo k táboření. Je to rozlehlý plácek přímo u jezera, pouhých dvacet kilometrů od turistického centra Soldotna, ale přesto není kolem nás nic jiného, nežli panenské lesy, vysokánské štíty hor a průzračná voda. Chvíli jen němě zíráme na tu nádheru, načež se Pedro přimlouvá:
Tady zůstaneme až do konce, co ty na to!?"
Zbývají nám stejně už jen čtyři dny, ale i kdyby to měl být celý měsíc, tady bych tak dlouho určitě vydržel. Souhlasím a zároveň zakláním hlavu, abych mohl pohlédnout na oslňující vrcholky hor, které máme přímo před sebou. Od bělostné sněhové pokrývky se odrážejí sluneční paprsky tak vehementně, až se zdá, jakoby ozařovaly i samotný vzduch.
Soldotna je Mekkou pro každého rybáře a podle toho také vypadají nabídky místních obchodů – všude samé pruty, navijáky, vlasce a návnady, desítky druhů háčků a za pět dolarů na den i povolenky k rybaření. Kupujeme si s Pedrem jeden prut dohromady a vyrážíme k nedaleké řece Kenai, abychom zkusili své štěstí. Brzy však zjišťujeme, že v těchto vodách člověk k rybaření žádné štěstí nepotřebuje. Široká řeka je tak plná královských lososů, že přes ně pomalu není vidět dno. Střídáme se v nahazování a za dvě hodinky už máme tři nádherné kusy, každý okolo patnácti kil.
Co s tím budeme dělat?" napadá Pedra, „to se přece nedá ve dvou sníst!"
Viděl jsem v městečku udírnu, mohli bychom je nechat vyudit," navrhuji.
Zní to rozumně a Pedro souhlasí. Necháváme tedy dva lososy vyudit a prodavač si zapisuje den a číslo našeho odletu, aby nám firemní kurýr mohl v polystyrénových krabicích s ledem hotové ryby přivézt na letiště. Hezký suvenýr!
Jeden losos nám zbývá a je to opravdu jídlo na několik dní. Vlastně ho konzumujeme až do našeho posledního dne. Něco pečeme na ohni, něco pak v pánvi, jeden kus si sami udíme v provizorní udírně z alobalu a další kus nakládáme v citrónové šťávě s různým kořením.

Když pak sedíme v letištní hale, pasové a odbavovací kontroly za sebou, a už jen čekáme na vyvolání našeho letu, máme chuť lososího masa ještě stále na jazyku. Pedro se zájmem hledí na obrovský osvětlený billboard, který ukazuje grizzlyho v nadživotní velikosti. Po nějaké chvíli se pak sám pro sebe uculí a povídá:
Ten náš byl ale mnohem hezčí …"